Graffiti, která vyprávějí o srebrenické genocidě

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii uzavřel minulý měsíc proces s Ratkem Mladičem (74). Bývalý velitel bosenských Srbů vedl armádu, která stála za ostřelováním Sarajeva, plošným znásilňováním bosňáckých žen, za mučením a za masakrem v Srebrenici. A za zločiny proti lidskosti a porušení válečného práva také někdejší generál míří na doživotí za mříže.

Nakolik Mladičovy akce dodnes ovlivňují Bosnu a Hercegovinu, psal Respekt 48/2017.  Kdo měl zájem porozumět přímo na místě, co se v Bosně a Hercegovině mezi lety 1992 a 1995 i Mladičovým přičiněním dělo, stál přitom donedávna před výzvou. Pokud měl štěstí, mohl o válce rozpovídat místní. Ne každý má ale chuť vzpomínat na traumatickou dobu, tím spíš pořád dokola a před turisty.

Dobrý vhled poskytovala jen sarajevská Galerija 11/07/95 uvozená mottem Edmunda Burkeho „Jediná věc stačí k triumfu zla, když dobří lidé nedělají nic“. Člověk tu může kromě snímků sarajevského fotografa Tarika Samaraha shlédnout i krátké filmy o životě v Sarajevu za války: jak se tu volila miss, záběry z koncertů v podzemí i ze zásahů Mladičovy armády. Jedním z důvodů jeho odsouzení byl právě zmíněný masakr v Srebrenici, na jehož vedení se podílel a který byl i nyní v Haagu potvrzen jako akt genocidy.

Během několika dní v červenci 1995 zabili Mladičem vedení muži více než osm tisíc civilistů z řad bosensko-muslimského obyvatelstva včetně dětí a starců. Návštěva hřbitova v Potočarech nedaleko Srebrenice, kde dnes lěží většina těl, bezesporu patří mezi nejsilnější zážitky. Ještě nedávno si však člověk odnášel „pouze“ onen silný prožitek; na místě se toho moc nedozvěděl a mohl těžko pochopit, co se vlastně v okolí Srebrenice stalo - kromě cedule, že zde leží oběti genocidy.

Od února tohoto roku je to jinak. Naproti potočarskému hřbitovu, přímo v bývalém sídle jednotek OSN, vzniklo unikátní muzeum. Pro pochopení kontextu této instituce, který v Evropě dost možná nemá obdoby, stručná rekaputilace: válka v Bosně a Hercegovině probíhala mezi lety 1992 a 1995, vznikla v důsledku rozpadu bývalé Jugoslávie a mocenských ambic různorodých etnik v regionu. Ve snaze zabránit vraždění civilistů, které konflikt provázelo, ustanovilo OSN speciální jednotky UNPROFOR - ty měly pro civilisty vytvářet takzvané „bezpečné zóny“, kam se lidé měli mít možnost uchýlit. Jednou z takových zón bylo i město Srebrenica, které měly chránit nizozemské jednotky.

Srebrenica měla pro Mladičovy jednotky strategický význam,  bez této oblasti s převážně bosenskou populací nebyla možná teritoriální celistvost nově vyhlášené Republiky srbské, autonomní oblasti s převážně srbskými obyvateli. A tak 6. července 1995 generál zahájil v Srebrenici a okolí rozsáhlou operaci, která vyhnala z domovů v regionu desetitisíce lidí. Několik set Nizozemců s velmi omezenými pravomocemi a výzbrojí nedokázalo Srebrenici uhájit.

Tisíce mužů byly odděleny od rodin a odvedeny na popraviště. Velká část uprchlíků hledala záchranu přímo na základně nizozemského batalionu, postupně se v ní a v jejím okolí shromáždilo přes 30 tisíc lidí. I v bezprostřední blízkosti základny však byli nadále vražděni, znásilňováni a mučeni Mladičovými jednotkami, které Srebrenici obsadily. Válku v zemi ukončilo až bombardování NATO o měsíc později. Muzeum v Potočarech vznikalo přes tři roky, mimo jiné proto, že se dlouho hledal narativ, na kterém by se shodli jak místní, tak Nizozemci.

Na financování se podílela nizozemská vláda a návštěvník tu slyší příběh srebrenického masakru vyprávěný ze všech možných stran. Vzpomínají oběti, Mladičovi vojáci i členové nizozemských UNPROFOR. Jejich příběhy vyprávějí videa, fotografie i citlivě vybrané texty. Návštěvník má dostatek materiálu přinejmenším na jeden den, zároveň může volit různé linky, které bude sledovat, takže neodchází tak přesycen daty. Chce znát osobní příběh matky se synem? Příběh vojáků na základně? Geopolitická rozhodnutí, která se odehrávala stovky a tisíce kilometrů daleko?

Průvodci pocházejí z regionu a válce dodávají další osobní rozměr. „Můj otec utekl popravě jen o fous a skrýval se měsíce v lesích. Dodnes trpí nočními můrami,“ vyprávěl Respektu zdejší průvodce na jaře 2017. „Dojíždí na psychoterapii, vozím ho 200 kilometrů daleko. Tady by si nikdy nemohl být jist, jestli se nezpovídá někomu z těch, kdo na něj tehdy mířili.“

Muzeum je výjimečné i svým umístěním, více site-specific už snad ani být nemohlo – návštěvník volně prochází místnostmi, kde sídlili nizozemští vojáci, a řada z nich zůstala vybavena původním nábytkem, například pracovna velitele jednotky. Nizozemci a pozdější návštěvníci budovy navíc interiér vyzdobili dnes už světoznámými kresbami a graffiti, které autoři výstavy ponechali v původní podobě. Zdi tak de facto dokreslují příběh života v základně před masakrem i během něj - a dál napomáhají, aby návštěvník prožil i pochopil, co se tu stalo.

Pozn.: Muzeum v Potočarech není otevřeno denně, je nutné se předem objednat, kontakt je k dispozici na stránkách PAX, organizace, která se na zprovoznění výstavy podílela.