Česko ukazuje světu, že populismus není jen důsledkem krize

Ve dvacátém století ten termín znal a používal málokdo. Byl vyhrazený pouze úzké akademické obci - historikům a společenským vědcům. V posledních třech letech už ho však není třeba představovat. Populismus explodoval a stal jedním z hlavních motorů pohánějících současnou politiku. Sérii výpravných článků, analýz a komentářů na téma nového populismu začal tento týden uveřejňovat deník The Guardian.

Každý čtvrtý Evropan dnes dává svůj hlas nějaké populistické straně, zatímco před dvaceti lety to bylo pouhých sedm procent. Počet Evropanů vedených vládním kabinetem, v němž zasedá alespoň jedna populistická strana, se pak za posledních dvacet let zvýšil z 12,5 na 170 milionů. To bývá připisováno na vrub turbulentním jevům od finanční krize, přes migraci, rozmach sociálních sítí po globalizaci.

V jednom z textu se objevuje i výrazná zdejší linka, přičemž Česká republika nabízí zahraničním pozorovatelům mnohem komplikovanější příběh, který popisují s údivem. V zemi je nejmenší nezaměstnanost v celé EU, ekonomika rostla nad rámec východního bloku, uprchlická krize se nám zcela vyhnula. Přesto zde roste nespokojenost a populistické strany v posledních volbách získaly 40 procent hlasů. Česká zkušenost tak do velké míry Evropě ukazuje, že faktory za bujícím populismem jsou mnohem komplexnější, pestřejší a psychologicky zabarvené, než to bývá vysvětlováno v zemích, které si prošly a procházejí krizemi.

O spojení této evropské síly populistů a nacionalistů před nadcházejícími evropskými volbami v jeden proud mimochodem usiloval pod hlavičkou The Movement poslední měsíce Steve Bannon, někdejší blízký spolupracovník Donalda Trumpa a zakladatel webu Breitbart News známý ultrapravicovými názory, stránky. Jeho plán zahrnoval poradenství nacionalistickým a ultrakonzervativním stranám, analýzy, rady v oblasti fungování na sociálních médiích či pomoc s výběrem vhodných volebních kandidátů. Okolnosti však ukázaly, že jeho snaha nejenže není v třinácti vytipovaných zemích zcela vítaná, ale naráží na omezení. Poskytování služeb tohoto typu politickým stranám je zakázáno ve Francii, Španělsku, Polsku, České republice, Maďarsku i Finsku. V Německu a Rakousku jsou pak dary ze zahraničí omezené.

O tom, že populismus je mladý a naprosto neprobádaný fenomén, nejlépe vypovídá komentář nizozemského politologa a odborníka Case Muddeho. V roce 2004 jej popsal jako ideologii, která vidí společnost rozdělenou na dva nesmiřitelně znepřátelené homogenní tábory – „obyčejní lidé“ versus „zkorumpované elity“. Zároveň je tato ideologie přesvědčená, že politika by měla být vyjádřením vůle lidu. Definici uveřejnil v odborném článku The Populist Zeitgeist v roce 2004, ale nikoho to příliš nevzrušilo soudě podle mizivého počtu citací. I akademická obec stále spatřovala populismus jako mechanismus, který je vlastní extrémistům – většinou pravicovým. Teprve následující roky přinesly poučení, že populismus může mít i jiné podoby.

Podle Muddeho postřehu je dobré si uvědomit, že na počátku 20. století byly mobilizující síly třeba národního socialismu anti-demokratické a extrémistické, ale populisté 21. století nejsou anti-demokratičtí, ale anti-liberální. Spatřuje v tom alespoň malý záblesk světla. Ukazuje to přinejmenším, že demokracie reprezentovaná lidovou svrchovaností a většinovou vládou je dnes samozřejmý koncept. Bohužel liberální demokracie - která k ní doplňuje další rysy, jako jsou práva menšin, právní stát či oddělení pravomocí – zatím ještě ne.