Brusel po útocích: kocovina v nejbohatším padlém státu

Bratři Chalíd a Brahím Bakraouíovi, dva ze tří hlavních strůjců atentátů na letišti Zaventem a v bruselském metru, bydleli v šestipatrovém domě ve Schaerbeeku, čtvrti na severu města. Jak se belgickým reportérům svěřil majitel Alexandrino Rodrigues, z domu se často linul štiplavý zápach – policie později našla v bytě 150 litrů acetonu, třicet litrů peroxidu vodíku a dalších chemikálie na výrobu výbušnin. Přestože domácího Rodriguese zápach praštil do nosu vždycky, jakmile se blížil ulicí k domu, nepřikládal mu větší význam. Řídce obydlený činžák procházel rekonstrukcí a byty měli zhusta pronajaté dělníci na okolních stavbách, tudíž zápach přisuzoval materiálu.

Do bytu často chodil třetí útočník Nadžím Lachraouí, který chemikálie namíchal do výbušné směsi. Do posledního patra domu docházel v nezvyklou dobu – buď brzy odpoledne, nebo pozdě v noci, a tak všetečný soused z ulice upozornil místní policii. Pochůzkář Philippe Swinnen se měl nejméně dvakrát v domě stavit; nikdy to však nedotáhl až do posledního patra. Bratři Bakraouíovi se totiž na radnici nezapsali mezi obyvatele domu, a tak formálně neexistovali.

DNA Nadžíma Lachraouího se našla na nejméně dvou sebevražedných vestách atentátníků z loňských pařížských útoků, což představuje dosud nejzávažnější důkaz propojení teroristů z obou útoků. Francouzská policie uložila Nadžímovo DNA do databáze, do níž mají přístup i Belgičané. Na stejném místě pak měla být uložena i DNA Salaha Abeslama, pařížského atentátníka, kterého belgická policie od poloviny listopadu hledala a pět dní před bruselskými útoky slavně zatkla.

Už od prosince měla policie také tip na to, kde Salah Abdeslam v Bruselu bydlel – překvapivě v Molenbeeku, čtvrti, kde žila většina zadržených džihádistů. Ve stejném bytě se po útocích našla Nadžímova stopa. Informace o bruselské adrese se však po formálním zaprotokolování policistou v Mechelenu nedostala dál.

Všechna zmíněná fakta a indicie si belgičtí strážci pořádku a zpravodajci až do úterý 22. března nepropojili. Pro někoho, kdo zažil Belgii na vlastní kůži – jako autorka těchto řádků – to nebylo překvapením. Jakkoli se od stolu v Česku snadno radí a řada informací se ukáže jako podstatné až při zpětném pohledu, selhání Belgičanů odhaluje hlubší strukturální problém.

Belgický stát se posledních čtyřicet let věnuje vlastní dekonstrukci – dělení moci mezi vlámsky mluvící Flandry a frankofonní Valonsko (a částečně německou menšinu na jihovýchodě Belgie). V praxi to vede k tomu, že téměř každá struktura státu je duplicitní, panuje mezi nimi vzájemná rivalita, nedůvěra a federální vláda nemá mezi politiky z obou etnik žádnou autoritu. Jakékoli centrální rozhodnutí nebo centrální výkon moci, což jsou typicky úkoly tajných služeb, v Belgii narážejí na bariéru, kterou v zemi s jednou identitou – jako například v Česku – není třeba překonat.

Příklad: federální ministr vnitra Jan Jambon po pařížských útocích řekl a nyní zopakoval, že mu došla trpělivost s Molenbeekem a na džihádistickou základnu – ve skutečnosti jde jen o několik ulic – si posvítí. K tomu, aby mohli federální agenti vykonávat v Molenbeeku, co mají, však potřebují spolupráci valonské vlády a jejích složek i souhlas administrativy Regionu Brusel.

Protože však Jambon je členem vlámské konzervativní strany N-VA, která vyhrála poslední volby v Belgii (Vlámů je většina, tvoří 60 % populace) s mottem, že je na čase ukončit téměř dvousetletý experiment společného státu, čelí apriorní nedůvěře ze strany frankofonních politiků, policistů a prokurátorů, jichž je v Bruselu většina. K tomu se pak přidává na první pohled banální, ve skutečnosti však fatální fakt, že obě jazykové komunity v Belgii se často nedomluví, protože znalost obou řečí je u Belgičanů vzácná.

Kvůli zmíněné strukturálnímu problému se o Belgii mluví jako o nejbohatším padlém státu. I když dáme stranou nálepky, jež jsou vždycky trochu klišé, jedna věc zůstává: právě pro hluboké zakořenění rozkolu v belgické společnosti je naděje na brzkou nápravu, a tedy zamezení dalšímu teroristickému útoku, bohužel mizivá.

V novém Respektu 13/2012, který vychází v úterý 29. března, najdete rozhovor s Harasem Rafiqem, britským expertem na otázky boje s extremismem a radikalizaci mladých muslimů na Západě.