Brazílie se dostává kvůli požárům v Amazonii pod světový tlak

Požáry v oblasti jihoamerické Amazonie se dostaly i na pořad summitu G7. Nejvyspělejší státy mluví o tom, zda je nevyhlásit za mezinárodní krizi, a chtějí se dohodnout na rychlé pomoci zasaženým zemím; jako první krok uvolnili  okamžitou finanční pomoc ve výši 20 milionů dolarů. Není ovšem jasné, jak se k nabídce na spolupráci postaví Brazílie, na jejímž území zuří ohně nejvíc. Tamní vláda je pod palbou kritiky jak od vlastních obyvatel, tak právě od světových lídrů, že nechala situaci zajít příliš daleko a nese za současný stav zodpovědnost. Brazilský prezident Jair Bolsonaro v pátek umožnil do boje s požáry nasazení armády - a v televizním projevu se bránil kritice tím, že jeho kabinet si uvědomuje rozsah krize a že bude proti „environmentálnímu zločinu“ bojovat stejně tvrdě jako proti jiné kriminalitě. Jaký je tedy rozsah požárů, kdo je za tento stav odpovědný a jaké má situace řešení? Nabízíme vám odpovědi na tyto základní otázky.

Hoří letos více než v minulosti, a je tedy rozhořčení světové veřejnosti na místě?

Ano i ne. Hoří rozhodně víc než vloni, podle brazilského Národního institutu pro sledování z kosmu (INPE) až o 85 procent. Hoří více než předloni i předpředloni. Hoří ale podstatě méně než třeba koncem minulého století nebo okolo roku 2004. Možná je dobré si říct, že požáry jsou především dobře viditelným symbolem tragického trendu. Brazílie totiž byla donedávna vlastně jedinou zemí, která dokázala drancování tropických pralesů skutečně radikálně omezit. Od nástupu prezidenta Inácia Luly se tempo těžby dramaticky snížilo - v roce 2003, když nastupoval do úřadu, zmizelo například více než 25 000 km2 brazilského pralesa, v roce 2011, když končil, „pouze“ 6418 km2.

Šlo o souběh vládní politiky, jež ochranářská opatření skutečně vymáhala, a tlaku nadnárodních společností obchodujících se sójou, jež přestaly být ochotny vykupovat sójové boby z čerstvě vymýcených oblastí pralesa (brazilská vláda jim k tomu poskytovala potřebné podklady z monitorovacích družic). Trend se obrátil již během vlády prezidentky (a Lulovy chráněnky) Dilmy Rousseff, jež čelila ekonomické recesi a hluboké neoblibě veřejnosti, a vše nasvědčuje tomu, že se vystupňoval po nástupu dnešního prezidenta, „latinskoamerického Trumpa“ Jaira Bolsonara. Ten dává všemožně najevo, že farmáři, těžaři a další zájemci mají v Amazonii volnou ruku, mýcení „zaostalých“ částí země vnímá jako pokrok a mezinárodní námitky líčí jako konspiraci proti možné prosperitě své země. Podle údajů brazilské INPE těžba během jeho vlády prudce akcelerovala a požáry jsou okamžikem, kdy se realita vyjevila v celé své ošklivosti.

Bolsonaro tvrdí, že plameny jsou normální a že hoří všude. Nekřivdíme Brazílii?

Kdyby se jednalo o sportovní klání, možná by se dalo říct, že trochu ano. Hoří i v okolních zemích, masivně například v Bolívii, dokonce se zdá, že temné mraky, jež minulý týden vyděsily obyvatele dvacetimiliónového Sao Paola, ve skutečnosti připluly právě z hořících pralesů Bolívie - tedy mimochodem země řízené dlouhodobě prvním prezidentem z řad původních obyvatel. Někteří stoupenci prezidenta Bolsonara pak vyvěšovali na Facebook obrázky spálených lesů v Rusku s tím, že proti Moskvě se žádná kampaň nevede a už vůbec nikdo nevyhrožuje bojkotem.

Problémů s tímto „férovým“ pojetím je ale několik. Za prvé, mezi Amazonií a tajgou je velký rozdíl ve významu i fungování. Požáry na Sibiři jsou z velké části přirozenou součástí tamního ekosystému, byť se díky zvyšující se teplotě a vysychání severských lesů vyskytují častěji a jsou rozsáhlejší. Do Amazonie, tedy deštného pralesa, patří požáry mnohem méně; jsou v mnohem větší míře příznakem drancování a přítomnosti člověka. Experti pak upozorňují, že se amazonský prales může mnohem snáze než chladné boreální lesy pod tlakem člověka zhroutit - v praxi vyschnout a proměnit v jakousi savanu.

Příčinou je skutečnost, že deštný prales do značné míry „vytváří své vlastní počasí“, odpařuje obrovské množství vodních par, jež kondenzují a v podobě dešťových srážek padají zase zpět. Pokud se významná část deštného pralesa vykácí, tzv. malý vodní cyklus se naruší a možná přestane fungovat. Tajga tímto způsobem nefunguje, je mnohem více závislá na větrech vanoucích odjinud. Zkáza amazonského pralesa by přitom pravděpodobně změnila vzdušné proudění; k tomu je potřeba připočíst jeho roli jako centra světové biodiverzity, jež by bylo nenávratně ztraceno. Je nicméně pravda, že další země, jež zasahují do amazonského pralesa, si zaslouží stejnou pozornost jako Brazílie. Zároveň je důležité, že Brazilci mají pod kontrolou zdaleka největší díl Amazonie a záleží na nich tedy nejvíc. Důležité také je, že právě oni teprve nedávno demokratickým rozhodnutím zvrátili vývoj velmi negativním směrem. Od poloautokratického systému v Bolívii nikdo zázraky nečeká.

Nezbývá než bezmocně přihlížet?

Jsme méně bezmocní, než se může zdát. Za prvé, Evropská unie představuje největší světový trh a z toho plyne její ekonomická moc. EU nedávno uzavřela obchodní dohodu s latinskoamerickými zeměmi Mercosur (Brazílie, Argentina, Uruguay a Paraguay), na níž Brazilcům velmi záleží. Zhruba řečeno, Latinoameričané si od dohody slibují dramaticky větší přístup na evropský trh se zemědělskými výrobky, Evropané si brousí zuby na export spotřebních a strojírenských výrobků, především automobilů. Smlouva ale není ratifikována a Francie a Irsko již pohrozily, že se pokusí tento proces zablokovat. To by byla velká rána, i když i tady je potřeba udržet si potřebnou perspektivu: Francie i Irsko jsou země, které nejsou ze zemědělské konkurence nijak nadšené. Zajímavé bude pozorovat, jak se k věci postaví Německo, jež by díky exportu aut na dohodě mohlo z evropských zemí získat nejvíce.

Druhým pokusem je výzva Finska k bojkotu brazilského hovězího masa. Právě kvůli pastvinám se v Amazonii kácí nejvíc (sója se již pěstuje jinde, viz výše). Jaký zásah to může Brazilcům způsobit, to se dá těžko říct, ale obecně úder míří správným směrem. Bolsonaro je kandidátem brazilské agrolobby, celý jeho postup dává smysl jenom potud, pokud nezačne farmáře více ohrožovat než jim prospívat. Změna tónu v pátečním projevu se dala interpretovat tak, že výhružky ťaly do živého, nicméně Evropa by v tlaku musela skutečně systematicky pokračovat a sledovat, co se v Amazonii děje - Bolsonaro svou vyřčenou „lásku k Amazonii“ rozhodně nemyslel vážně.

Třetí oblastí, tedy spíše dlouhodobým horizontem, je prostá negativní kampaň. Mnozí Brazilci jsou vývojem v posledních dnech dosti zaskočeni, vlastně se dá říct, že jsou dlouhodobě zvyklí spíše na sympatie světové veřejnosti než na to, aby stránky světových médií sršely kritikou na jejich adresu. Rozpaky z rychlé proměny image země jsou tady na ulici cítit, mnozí Bolsonarovi voliči dnes otevřeně říkají, že tohle nečekali a neuměli si představit.

K tomu je potřeba poznamenat, že většina Bolsonarových příznivců měla u voleb jiný motiv než osud amazonských pralesů, hnalo je znechucení z všudypřítomné korupce, neschopnost ovládnout pro Evropany nepředstavitelné pouliční násilí, část z nich zneklidňuje rychlý postup liberálních sociálních norem prosazovaných levicí, na jiné funguje chlapácký nacionalismus nebo hrozba, že Brazílie v rukou Strany pracujících skončí jako sousední Venezuela. Bolsonaro má tvrdé jádro stoupenců, kteří jsou dnes již natolik zavinutí do svých světů na sociálních sítích, že s nimi nehne pravděpodobně vůbec nic - ale obecně není nijak zvlášť populární prezident a voličský střed se může snadno pohnout proti němu. Tlak mezinárodní veřejnosti je pro velkou část Brazilců významný, vnímají ho a nenesou nově získanou světovou neoblibu nijak lehce.