Bojíte se o své děti? Děláte dobře

“Musíme omezit drancování Země - a pokud nezačneme hned, jsou šance na přežití civilizace pramalé,” neslo se v neděli Letenskou plání. A není divu, že se tohle téma dostalo i tam. Čím víc slunce pálí, tím ochotněji nasloucháme pojmům jako kritické zvýšení průměrné teploty o stupeň a půl, uhlíková neutralita, otázka přežití…

Debata o momentálně největší ekologické hrozbě ovšem trpí jedním nenápadným neduhem: je značně abstraktní, takže nevyvolává asociace, jaké by podle závěrů klimatologů vyvolávat měla. Řečníci mluví o “naší budoucnosti”, “blízké budoucnosti”, “dohledné budoucnosti”, kdy nastanou přírodní změny, v nichž bychom dnes podle všeho nechtěli žít. Ale když mají přijít až někdy později, málokdo se jich děsí natolik, aby výrazněji měnil své chování.

Na vině nejsou těžko doložitelná fakta, ale obyčejná lidská psychologie. Na dospělého člověka vize vzdálených katastrof příliš nepůsobí - a není to jen kvůli neochotě měnit životní styl. S blížícím se stářím, jež se týká lidí v rozhodovacích pozicích, je normální vnímat vizi zániku jako něco nepřekvapivého. Mnozí navíc věří, že si díky svým životním zkušenostem, možnostem svobodného světa a naspořeným penězům nějak poradí. Jak? Prostě uvidíme!

Do vlastních rukou

Jediné, co v nás až do pokročilého věku vyvolává skutečné obavy, jsou věci spojené s našimi potomky: nejasnost kolem jejich budoucnosti, adaptace na měnící se svět, partnerské vztahy, hledání práce, udržení zdraví. Tam najednou upadáme do nejistoty, jak naše děti všechno zvládnou a zda prožijí život podle svých představ.

Právě to je směr, do něhož by se i česká debata kolem změny klimatu měla stočit. Můžeme o alarmistických scénářích pochybovat nebo se jim i smát. Jenže od chvíle, kdy vědci na základě bezpočtu dat určili čas na otočení kritických klimatických trendů na pouhých deset dvacet let, se v našich životech něco zcela zásadního změnilo. Najednou nejde pouze o abstraktní debatu o časově vzdálených katastrofách.

Stačí se doma zajít podívat do dětského pokoje, aby se celý ten kolosální problém dostal do zcela reálných, snadno představitelných rozměrů. Už na naše děti a vnuky, nikoho jiného, dopadnou klimatické změny plnou vahou. Oni jim budou muset čelit a letní vedra budou možná tím snáze snesitelným aspektem života.

Je to trudné poznání. Zatímco narativ posledních sta a více let říkal, že děti se budou mít lépe než jejich rodiče, teď najednou to není jisté. Za situace, kdy na to rodiče a prarodiče lhostejně koukají a volí si do čela lhostejné politiky, neměl by se nikdo divit, že patnáctiletí alarmisté jako Greta T. berou svůj osud v rámci možností do vlastních rukou.