Biolog Flegr: Pokud bohové neexistují, je to malér

Evoluční biologové a zastánci boží existence, ať již se jedná o militantní kreacionisty nebo kabinetní teology, příliš často společnou řeč nenajdou.  Jejich názory týkající se vzniku světa, původu člověka a zejména samotné existence boha se poněkud liší - řečeno mírně. Ve svém bestseleru The God Delusion (2006) evoluční biolog Richard Dawkins tvrdí, že bůh téměř jistě neexistuje a že lze najít přirozená vysvětlení i pro zdánlivě nadpřirozené fenomény, jako je lidský altruismus a morálka -  např. pomocí přirozeného výběru.

Další významný evoluční biolog Jerry Coyne ve své nové knize Faith vs. Facts (2015) píše, že myšlenkové světy víry a vědy jsou vzájemně se vylučující.  Přesto můžeme v nejnovější knize Evoluční tání aneb o původu rodů od evolučního biologa Jaroslava Flegra (text o ní najdete v novém Respektu) narazit i na následující odstavec:

„Evoluční biolog by to možná neměl teologům ani prozrazovat, ale třídění z hlediska stability může být dějem odpovědným za existenci boha či bohů. Jestliže kdykoli v patrně nekonečných dějinách vesmírů vznikla (nejspíš nějakou variantou biologické evoluce) rozumná bytost, která dokázala přežít zánik svého vesmíru, například s využitím pohybu v čase či hyperprostoru, musí být nutně v současnosti vybavena stejně nepředstavitelnými možnostmi a schopnostmi, jaké obvykle přisuzujeme všemocnému bohu. Pravděpodobnost vzniku takové bytosti je sice nesmírně nízká, během nekonečně dlouhé doby k ní však s velkou pravděpodobností dojde. Jestliže by podobné rozumné bytosti vznikly až v průběhu dějin našeho vlastního vesmíru, budou jejich schopnosti sice menší než schopnosti boha či bohů vzniklých v minulých vesmírech, ale i tak budou schopnosti těch, co vznikly dávno před námi, z pohledu dnešního člověka nejspíš nekonečné. Stačí si uvědomit, jak všemocní bychom se museli jevit našim předkům žijícím zde před ubohými pár stovkami let.“

Myslíte to vážně, nebo si stejně jako na dalších místech knihy děláte z čtenářů legraci?

Tak i tak. Nabízím čtenářům k rozluštění takovou hádanku: Přečtěte si pozorně ještě jednou předchozí úvahu a zkuste přijít na to, co je v ní chybně. Hotovo? Tak vám trochu napovím – já na to nepřišel.

Vy si tedy myslíte, že úvaha je správná a bůh či bohové skutečně existují?

Myslím, že úvaha správná je. Je pochopitelně možné, že hranice mezi jednotlivými vesmíry je i pro bohy – tak můžeme pro jednoduchost nazývat z našeho pohledu všemocné bytosti – nepropustná, a to ať již vedle sebe tyto vesmíry existují v čase, nebo v prostoru. Je klidně možné, že přes velký třesk tak říkajíc „vlak nejede“. V takovém případě by neexistovali ti výše zmínění „staří bohové“. Nicméně i všemocnost „nových bohů“ vzniklých za dobu trvání našeho vesmíru by měla být z našeho pohledu nekonečná.

Tak proč tu ti staří nebo alespoň noví bohové nejsou? Proč jsme ještě nenarazili na stopy jejich činností?  Proč občas nezasáhnou do chodu našeho světa, třeba aby včas zastavili Hitlera nebo útočníky na newyorská dvojčata 11. září?

Jsem skeptik, takže mi jako nejpravděpodobnější připadá, že jsou moc daleko a že je nezajímáme. Nezapomeňme, že množství světů v kulovitém prostoru roste třetí mocninou poloměru tohoto prostoru. Je možné, že moc bohů, třeba to, do jaké vzdálenosti vidí, nebo do jaké dokážou zasáhnout, roste s dobou jejich existence pomaleji, třeba jen s první mocninou této doby. Řekněme, že za tisíc let dosáhne jejich moc dvakrát tak daleko než dnes, v této vzdálenosti se však bude nacházet 8× více světů. Ani při nejlepší vůli tak bohové nebudou stíhat.

A proč by se vlastně měli zajímat právě o nás?  Umím si dobře představit, že jednoho dne nám v živém vstupu do přenosu CNN nějaký bůh oznámí, že lidstvo sice bezbolestně, zato bezmilostně vyhubí, jestliže okamžitě nepřestaneme trávit plzáky španělské určitým pesticidem, neboť bolest, jakou tito tvorové během umírání zakoušejí, se prostě nedá srovnat s čímkoli, co může kdy zakusit člověk.  Nebo jinak – i dnes máme prostředky si zahrát na bohy a odstranit spoustu utrpení v našem okolí, třeba zlikvidovat parazitické mouchy, které žijí v nozdrách ropuch a pomalu, pomalinku je vyžírají za plného vědomí zaživa. Děláme něco takového?

 A co když bohové neexistují?

To by byl malér. Znamenalo by to, že do vývoje jakékoli civilizace ve vesmíru dříve či později zasáhne katastrofa a ukončí ho. Asi bychom v takovém případě měli zvýšit ostražitost a opatrnost, třeba když provádíme experimenty týkající se částicové fyziky. To ostatně platí i v případě, že v brzké době neodhalíme existenci normálních mimozemských civilizací třeba v rámci projektu SETI.

Jak to, že evoluční biolog hledá argumenty pro existenci bohů?

Ale já nic takového nehledal. Úvahu o tom, že téměř jistě existují bohové, najdete v mé knize v poznámce pod čarou, někde na stránce 100. Jak ostatně píši v úvodu – méně významné objevy zásadně uveřejňuji v poznámkách pod čarou.

 Když byl v České republice Richard Dawkins, říkal, že vysvětlovat vznik života božím zásahem namísto evolucí je hloupost. Podle něj - a nejspíš i podle většiny vašich kolegů - to vlastně vysvětlení není. Neřeší totiž, jak vznikl bůh. Vznik života, zvířat i člověka způsobem, který popsal Darwin, si představit dokážeme, vznik všemocného boha stěží. Na něj by už přirozený výběr nestačil. Nebo ano?

Sám o sobě asi ne. Jenže přirozený výběr na to nebyl sám. Rozhodující úlohu při vzniku bohů sehrálo třídění z hlediska stability. To je mechanismus, který se uplatňuje v evoluci a vlastně úplně všude, jen není tak slavný jako Darwinův přirozený výběr. Pro evoluční biologii ho objevili teprve v 80. letech minulého století Stephen J. Gould a Elizabet Vrba - a dokonce ani dnes se s ním v evolučních úvahách příliš neoperuje. Jeho princip je tak očividný, a tak univerzálně platný, že si jeho existenci a obrovský význam prakticky nikdo neuvědomuje.

Jaký je?

Princip lze popsat krátkou větou: Co je nestabilní, přichází a zase odchází, co je stabilní, přetrvává. Z toho vyplývá, že se všude kolem nás budou hromadit stabilní věci, a to i v případě, že budou vznikat podstatně méně často než věci nestabilní. To se může týkat vesmírných objektů, třeba hvězd, nebo elementárních částic, chemických sloučenin v prostředí, idejí a ideologií, anebo také produktů biologické evoluce, ať již jsou to jednotlivé druhy zvířat, nebo třeba rozumné bytosti.

V učebnicích evoluční biologie se dočtete - a Dawkins o tom ve své olomoucké přednášce také hovořil, že evoluce je krátkozraká, že nedovede myslet dopředu a nedovede třeba vyvinout orgán či instinkt, který by včas zabránil přemnožení daného druhu. To by ovšem platilo pouze za situace, že by se v evoluci uplatňoval pouze přirozený výběr. O tom, které znaky budou mít organismy vyskytující se kolem nás, však rozhoduje v konečné instanci třídění z hlediska stability.

Jestliže u každého tisícího druhu vznikne instinkt přestat se rozmnožovat ještě předtím, než v jeho okolí dojdou živiny, přežije příslušný druh delší dobu než jeho konkurenti - a nejspíš také za dobu své existence odštěpí více dceřiných druhů než oni. Za pár desítek milionů let tak budou kolem nás převažovat právě druhy s pojistkami proti přemnožení. Ty přitom vznikaly v evoluci nikoli jako pojistka proti přemnožení, ale z úplně jiných důvodů. Často mohly vzniknout čistě náhodou. Podstatné je, že kolem sebe dnes vidíme pouze druhy, které nějakou takovou pojistku mají.

Má takovou pojistku i lidstvo?

Možná ano. Je velmi nápadné, že ve všech společnostech, které dosáhnou takového stupně blahobytu, že se v nich výrazně zvýší průměrný počet potomků, kteří se dožijí dospělosti, dojde k velmi drastickému snížení porodnosti. Konkrétní způsob, jak se to děje, neznáme, ale je klidně možné, že se zde uplatňuje nějaká pojistka proti přečerpání zdrojů. Ovšem spoléhat se na ni bychom neměli. Podobně jako adaptace vznikající působením přirozeného výběru mohou dobře fungovat pouze za podmínek, za jakých vznikly, a mohou selhat v podmínkách nových, i adaptace existující v důsledku působení třídění z hlediska stability mohou selhat v podmínkách, se kterými se daný druh a jeho předchůdci nikdy nesetkali. Riziko je sice menší, ale existuje.

Před deseti lety jste vzbudil pozornost odborné i laické veřejnosti knihou Zamrzlá evoluce - v níž popisujete teorii zamrzlé plasticity. Jaký má vztah třídění z hlediska stability k této teorii?

Vlastně skoro žádný. Teorie zamrzlé plasticity vysvětluje, proč se pohlavně rozmnožující druhy mohou vyvíjet působením darwinovského výběru pouze velmi krátce po svém vzniku a následujících 99% času své existence už jen pasivně čekají, než se podmínky v jejich okolí změní do té míry, že vyhynou. Třídění z hlediska stability je však základem teorie zamrzlé evoluce. Ta zase vysvětluje, proč se postupně celá evoluce zpomaluje a zamrzá. Například před půl miliardou let, v kambriu, se mohli živočichové měnit prakticky v libovolných znacích.

Jak šel čas, víc a víc znaků postupně nevratně zamrzalo a nemohlo se měnit ani u mladých, jinak evolučně plastických druhů. Znaky, ve kterých se mohly organismy měnit, totiž tu a tam zanikaly, ty stabilní se naopak hromadily. V kambriu se mohly měnit celé tělní plány, takže vznikaly celé nové živočišné kmeny. V ordoviku už vznikaly pouze nové třídy a řády. Ve srovnání s tím jsou ve třetihorách a především čtvrtohorách změny organismů už jen kosmetické, takže už vznikají spíše jen nové rody a čeledě. Kdysi všemocná evoluce nám postupně téměř zamrzla.

A čím se zabýváte nyní?

Myslíte kromě přednášení, zkoušení, schůzování, sepisování posudků, grantových zpráv a grantových žádostí? Otázky evoluce a boha jsem vyřešil (smích), takže jsem se vrhnul na luštění záhad lidského myšlení. S doktorandy a magisterskými studenty se nám podařilo vybudovat početnou komunitu osob ochotných se dobrovolně zapojovat do našich výzkumů. Jen naše facebooková stránka Pokusní králíci má v současnosti skoro 9 tisíc příznivců.

Jestliže dnes potřebuji například zjistit, jestli existuje vztah mezi autismem a Rh faktorem, nebo mezi sexuálními preferencemi a způsobem, jak lidé řeší některá morální dilemata, nemusím dlouze pátrat v literatuře, co bylo na dané téma zjištěno na pár desítkách nebo v lepším případě pár stovkách osob, nejspíš amerických studentů psychologie. Připravíme internetový dotazník, a když se nám ho povede udělat zajímavý, do pár týdnů máme výsledky třeba od 20 tisíc osob. Ostatně, právě nyní jeden takový výzkum běží a čtenáři se do něj mohou také zapojit. Stačí si vygooglovat stránku pokusní králíci.

Věříte v boha?

Jak se to vezme. Jak už jsem říkal, nejbližší bohové jsou moc daleko a osud jednoho druhu lidoopa, který řádí na třetí planetě jedné bezvýznamné hvězdičky na okraji jedné bezvýznamné galaxie, je jim nejspíš lhostejný. Asi bych uvěřil v opak, kdyby třeba jistému vrcholnému politikovi za jeho populistické chování narostl během novoročního projevu na čele dvoumetrový roh s duhovým zvonečkem na konci.

Myslím, že náboženská víra je v dnešním světě plném čím dál strašnějších zbraní nebezpečný luxus, který by měl být v zájmu přežití lidstva a odstranění většiny jeho současného i budoucího utrpení zakázán. Zároveň si myslím, že bychom měli v soukromém životě jednak tak, jako bychom věřili, že vševědoucí spravedlivý bůh opravdu existuje a bedlivě sleduje, jak se chováme k ostatním lidem i k přírodě. Vědět, že není a chovat se, jako by byl.  Nebo jestli snad právě hledáte heslo na papežský prsten či prezidentskou standartu, pak ještě stručněji: Vědět a „věřit“.

Autor je doktorandem teoretické a evoluční biologie na PřF UK