Věci dobré a věci zlé v Pasáži Sylvy Fischerové

Minule jsem tu Martina Reinera dublovala se Snaživkami Jiřího Šimáčka, nyní s Pasáží Sylvy Fischerové. Dokonce jsme si jí oba s sebou vzali na cesty. On „jen“ do Třeboně, já až na rumunsko-bulharské hranice do místní Třeboně (třeboňáci prominou) na Dunaji jménem Ruse. A ještě dvě další podobnosti. Kniha nás oba nadchla, i když z mého textu to nebude tak zřejmé, a jak on tak já jsme si Pasáž vzali jako možnou inspiraci pro vlastní plánované psaní.

Ale zatímco Reinera Pasáž přiměla uvědomit si limity svého vlastního tvůrčího potenciálu, mě onen text vedl především ke kladení si neodbytné otázky, a to: je ona první osoba v povídkách neproblematicky a jednoduše autorka? Reiner o tom zjevně nepochybuje. Jak z jeho textu vyplývá, se Sylvou Fischerovou se dobře zná, snad proto to dokáže odhadnout lépe než já.

Ale stejně: kde je hranice mezi tím, co nazveme

potřeba jasně označit věci dobré a věci zlé

, jak se o textu vyjadřuje Reiner a literární postavou, loutkou v rukou autorky, která tyto věci řeší vedena umem Sylvy Fischerové, jež její názory a emoce modeluje, ale nutně nesdílí? Možná touto zbytečně spekulativní kombinatorikou o ne-totožnosti autorky s vypravěčkou jen hledám alibi pro pasáže z 

Pasáže

(jde především o titulní povídku

Pasáž

) nad kterými se krčíc rameny chlácholím autorčinou stylizací. Jenže na to není ona potenciální stylizovanost dost výrazná (schválně?).

Autorský odstup od vypravěčky v textu vlastně nenajdeme. Nemyslím reflexi a sebereflexi. Té je tam plno. Té vypravěččiny. Podstata Fischerové knihy je právě v reflexi a sebereflexi a nelze než souhlasit s Reinerem, že v textu se řeší jenom ty nejpodstatnější otázky bytí. O hloubce tedy žádná. Ale je to hloubka Fischerové respektive její vlastní já nebo jen vnitřní život postavy, které vdechla život? Pokud by správná odpověď byla to druhé, neměla bych k textu žádné výhrady a křehkost oné stylizace by byla sice matoucím způsobem nedostatečná, ale svou subtilností zároveň geniální. Pokud je ale vypravěčka totožná s autorkou, postrádám v textu (a je to doopravdy vše, co v něm postrádám) odstup.

Nesnadné je pro mě číst se vší vážností tvrzení typu tvoří jenom ti, co v sobě mají démona, nebo jestliže bůh stvořil člověka, tedy i člověk tvoří Boha či obraz v pravé poledne se škvířila pod sluncem a žebrala o vykoupení. Problém ale bude spíš ve mně než s knihou, které se jinak obdivuji, protože mi naskakuje husí kůže, i když kus předtím (a vůbec v dnešní próze) čtu: Bože, odpusť mi! Odpusť mi, prosím! Já jsem tě neznala!, což je jistě relevantní, zvlášť v kontextu té povídky, kde si vypravěčka sype popel na hlavu za to, že „rozvrátila“ čísi rodinu.

Možná je to věc generační, možná jen mé citové okoralosti či nedůvěry v určitá slovní spojení, ale v těchto místech jsem si přála, aby Fischerová nebyla onou paní, co tohle celou duší cítí, ale „jen“ virtuózní autorkou, která jí takhle napsala. Osobu vypravěčky, která je esencí vnímavosti, niterné rozervanosti a kultivovaného sebezpytu, ale které se, přes její neprůstřelnou erudici a jazykové mistrovství, můžeme také tak trochu pošklebovat, protože je to Paní Literátka s velkým P i L. Což mi připomnělo pár dní starou příhodu z veřejného čtení, kde mi nějaký dědula vmetl do tváře: „Až se vaše děti někoho zeptají, co děláte, ten někdo jim odpoví: nic, je spisovatelka.“

O děti jde v neposlední řadě v Pasáži také. Jako dítě tam vystupuje v povídce Dálov sama vypravěčka a o svých vlastních dětech pak něžně píše v povídce Hřích a Pasáž, zatímco povídka To pravé dítě jakoby (bravurně) naznačovala, že celý byznys plození dětí je věc značně pochybná. Souhlasím. Ale svým vlastním dětem tohle nikdy matka nemůže naplno říct. Žena spisovatelka je v tomto ohledu odsouzena k permanentní autocenzuře, ať pochybuje, jak chce, ať si sní o tom, jaké by to bylo bez dětí, že na vše by měla víc času, apod., mlčí jako hrob, respektive nepíše to do autobiograficky laděných próz. Obdivuji Pasáž i za tohle. Za svobodu, s jakou je napsaná, přestože její autorka je máma.

A na závěr? Reiner píše, že Pasáž má v sobě to nejsilnější, co může dát textu žena. Píše: hlasitě tlukoucí srdce. Jsem sice někdy snad až nemocná feminismem, ale zkusme si vyjmenovat romány, ve kterých srdce burácí na celé pecky. Kolik z nich napsaly muži a kolik ženy? Tato matematika ale nic nemění na tom, že stejně jako pro Reinera je i pro mě Pasáž adeptkou na nějakou literární cenu.

Petra Hůlová

 (1979) vydala v nakladatelství Torst romány Paměť moji babičce, Přes matné sklo, Cirkus Les Mémoires, Umělohmotný třípokoj, Stanice Tajga a Strážci občanského dobra. Je držitelkou Ortenovy ceny, ceny Magnesia Litera a Josefa Škvoreckého a  vítězkou ankety Lidových novin Kniha roku.