Snaživky jsou holky, který nečtou Respekt.
Čtenář Respektu na ně ovšem snadno narazí, pokud si oblíbí některý z následujících brněnských podniků: Onyx na Zámečnické, Pizza Italia tamtéž, Aloha na Kozí, Rialto na Veveří…
Tam všude – ale taky ve fitku, v solárku, na diskotéce v Boby nebo na koncertě Beyonce – je můžete potkat a při troše štěstí vyslechnout, o čem se baví.
Jiří Šimáček to udělal a já ho podezírám, že se u toho až neřestně bavil. Představuji si, jak s rokokovým malíčkem a okázalou netečností usrkává kafe macchiato, špicuje uši… a jeho duše se tetelí. Ať už byl motivován čímkoli, poslouchal velmi dobře (nebo si dělal poznámky na manžetu?) a napsal knížku o holkách z „jiného světa“, který je nám, čtenářům Respektu, vzdálen jako Borneo, ač zároveň na dosah.
Možná, že právě tohle byl důvod, proč Jiří, jinak dramaturg a scenárista brněnské televize a spoluzakladatel Střeženého Parnassu, svou knihu napsal. Aby nám je představil.
Číšník je celkem milej, tak nechci nějak moc blbnout. Ale vlastně je mi to spíš celkem jedno. Snažím se na číšníka co nejvíc usmívat a na Petra dělat co nejvíc ledový pohledy, aby mu to jako došlo. Dělám prostě úplně jiný pohledy na každýho z nich. Říká se tomu kontrast. Snažím se, aby mu došel ten kontrast. Chvilku přemýšlím, co je asi v tom balíčku. Rozhodně ho teda nemíním rozbalovat tady, možná ho tady schválně zapomenu na stole. Petr se vymlouvá, že jako bysme se mohli sejít šestadvacátýho a kdesi cosi a že by rád byl se mnou a kdesi cosi, moc ho neposlouchám. Říkám, že je mi smutno a že bych potřebovala kožich a je mi smutno. Teda moc nevím, proč to říkám, vlastně to nemyslím tak, že bych od něj chtěla kožich, to je blbost, že jo. On mele něco o lyžích, že v té Itálii nejsou schopní pořádně nabrousit hrany, a já moc neposlouchám a je mi docela smutno…
Naše bezejmenná hrdinka rozhodně není žádná blbka ani trapka. A už vůbec ne nějaká přeléčená venkovanka, jako její kamarádka Renča, která si zásadně objednává mačiato. Bydlí v Brně a živí se jako kosmetička. Je naprosto profi a občas zajede za rodiči do Boskovic.
Chce kluka, kterej bude v balíku.
Je to jasný?
Stejně jako její kamarádky Monča, Kamča nebo Renča to má v hlavě perfektně srovnané a máloco ji rozptýlí nebo opravdu rozesmutní. Pro svůj jediný sen je schopná případně i zabít, ačkoli celkově „je jí to spíš jako jedno“.
Hlavně nebejt trapka, která si vezme na večeři ke Kastelánovi boty Cesare Paciotti!
Mimochodem; jsem teď v lázních v Třeboni a sedím u společného stolu (mimo jiné) s udělaným chlapíkem okolo pětatřiceti. Zdá se, že je to úspěšný podnikatel. A vůbec nemá problém sdělit lidem okolo, co má na srdci, případně na mysli.
Tak jestli mi tady ještě pár dní vydrží, přivezu Jirkovi Šimáčkovi hezký soubor citátů a frází pro přirozený pendant jeho povedené knihy: knihu o mužích, kteří nečtou Respekt, ale občas je někde zaslechnete a rychle vám dojde, že jsou „hodně v pohodě“…
Jiří Šimáček: Snaživky, Větrné mlýny, 2009
Martin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Je spojen s nakladatelstvími Petrov a Druhé město a aktivitami jako Škola poezie, bítovská setkání básníků, Poezie bez hranic, časopis Neon ad… Vydal devět knih. Jeho nejnovější román (2009) se jmenuje Lucka, Maceška a já. www.martinreiner.cz
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
