Sylva je o rok starší a známe se od roku 1986. Začal jsem tehdy zvát do brněnského klubu Satelit spisovatele, básníky, které jsem měl rád a chtěl jsem je poznat osobně. Sylva přišla na řadu hned po Miroslavu Holubovi. Její první sbírka Chvění závodních koní se mi nejen líbila; udělala na mě dojem.
Po Listopadu jsem jí vydal dvě sbírky ve svém nakladatelství. V Šanci (i Šancích) dala Sylva najevo, že život, ani poezii nepovažuje za nějakou (postmoderní) hru. Její vážnost, míra pathosu i odmítnutí ironického pomrkávání při pojmenovávání věcí dobrých a zlých měly v téhle sbírce podobu málem antického gesta. A samozřejmě mě během čtení té knížky několikrát napadlo, kolik tak těžkého nákladu poezie – tak vetchá kazatelna – unese.
Následující Krvavé koleno tyhle obavy rozptýlilo, ale – protože jsem nečetl Sylvin starší povídkový soubor vydaný v Torstu – teprve Pasáž je… Čím vlastně?
Inu, nespornou literární událostí…
Sylva, se dvěma pořád ještě malými dětmi a učením na Karlově univerzitě, dělá literaturu jako by až na druhý či třetí úvazek, literárního provozu se účastní minimálně… čímž občas jako by scházela i z mysli… Proto je třeba křiknout co nejhlasitěji, hej!, „všichni, vy na Slezské“, ať už jste literární kritici, porotci, kolegové, máme tady knížku, která:
1) Je literaturou evropského formátu.
2) Je pro mě hlavním favoritem prozaické Litery pro rok 2011.
3) A – aniž bych chtěl srovnávat nesrovnatelné – je to od doby, kdy vyšla Knížka s červeným obalem Saši Berkové, nejpozoruhodnější prozaický text, jehož autorkou je žena.
To mě na tom vzrušuje asi nejvíc. Ona totiž má
Pasáž
v sobě to nejsilnější, co může textu dát žena, ale zároveň to hlasitě tlukoucí Srdce stojí na mramorovém stolečku Vzdělání a je navíc chráněno tou nejjemněji tepanou mříží uhrančivého Jazyka.
VPasáži (a v Sylvě) je pořád ta potřeba jasně označit věci dobré a věci zlé. Řešit jenom ty nejpodstatnější otázky bytí. Bez ironie a s důrazem, jaký si žádá fakt, že na pokraji apokalypsy ještě pořád dost dobře nevíme, kdo jsme, kam směřujeme a co je to láska.
No; teď to ale opravdu zní jako nějaká „holčičí“ teze. Copak bude dospělý inteligentní muž řešit takové blbosti?! Muž, ten dospělý a inteligentní, přece ví, že odpovědi na tyhle otázky nikdy nedostaneme. Tak proč tady ztrácet čas?
Ano, správná otázka. Jenže Sylvina kniha na ni dává správnou odpověď. Třeba proto, že tohle naivní a dětsky naléhavé tázání dává literatuře ještě pořád dramatickou dimenzi – a čtenáři pocit, že tady, krucinál, fakt o něco jde.
Ale ovšem… Kdyby ona to ta Sylva neměla tak neuvěřitelně chytře a krásně napsané, tak by z toho mohlo snadno být jen to holčičí psaní, které v lepším případě trochu dojímá. Tím setkáním čisté dušinky s posedlým, tolika zly potřísněným démonem Světa. Jenže tahle (Sylvina) duše, to není žádná naivka. A i když se občas pozachvívá, jde z ní síla. A vědomí vlastní síly. Z čeho pramení? Z bojů, kterým neuhýbá…
V povídkovém souboru Pasáž máme zkrátka co do činění s texty, které jsou napsané silným, přesvědčivým jazykem, a každý jeden se navíc prokazuje naprosto výjimečnou, nevídanou jednotou (souzněním) hlasu Srdce a tzv. Hlavy.
P.S.: Jen úplně na závěr. Pasáž jsem si vzal do Třeboně, kde jsem tou dobou pracoval na jedné delší povídce pro Borise Dočekala a zároveň plánoval podívat se na další dva tři povídkové nápady. Trochu jsem počítal s tím, že by mi četba povídek od jiného autora (měl jsem s sebou i Capoteho, Kratochvila nebo Saroyana), mohla přihrát nějaký ten neotřelý pohled, slovní impuls, zajímavou dikci… Žel bohu; ještě dřív než jsem Pasáž dočetl, bylo mi jasné, že tohle psaní přesahuje mé mentální i technické schopnosti, že můj talent je vedle tohoto mdlý, že na to zkrátka v žádném ohledu nemám.
A tak místo nakukování do kuchyně kolegyně, zbylo pouhé čtení okouzleného, nadšeného čtenáře…
Sylva Fischerová, Pasáž, nakladatelství Fra, 2011, 146 s.
Martin Reiner
(1964) se narodil a žije v Brně. Je spojen s nakladatelstvími Petrov a Druhé město a aktivitami jako Škola poezie, bítovská setkání básníků, Poezie bez hranic, časopis Neon ad… Vydal devět knih. Jeho nejnovější román (2009) se jmenuje Lucka, Maceška a já. www.martinreiner.cz
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
