Tři úplně různé knihy

Co může spojovat tak různé tituly jako HruškadóttirJany Šrámkové,Smrt, nebudeš se bátiRadky Denemarkové a V ohnisku nepokoje Aleny Wagnerové? Všechno to jsou díla současných českých autorek, arciť zástupkyní tří rozdílných generací. O prvních dvou se letos již hodně psalo. A všechny tři se mi sešly kolem slunovratu v nemocničním nočním stolku. Kdo zná české špitální řády, nepodiví se jistě tomuto nahodilému setkání tří (a mnoha jiných, zde nekomentovaných) knih v hlavě čtiva lačného pacienta, snažícího se smysluplně zaplnit čas mezi ranním a večerním teploměrem.

Hruškadóttir (Labyrint, 2008) je knižním debutem Jany Šrámkové a přinesl jí Cenu Jiřího Ortena. Neznám ostatní nominované tituly, a ač se zdá, že o mladé talentované autorky a autory přestává být v posledních letech nouze, s touto knížkou porotci rozhodně netrefili vedle. Útlá novela na mě zapůsobila dvojace: čiší z ní jakási zručná řemeslnost (snad si ji nesugeruji pod vlivem zlozvyku číst nejprve záložky – autorka studuje na Literární akademii) a zároveň odzbrojující, snad až něžná přirozenost. Nemůžu říct, že bych byl paf, ale knížku jsem přečetl na jeden zátah a zůstala ve mně otázka, která musí autorku potěšit – tak je to safra autobiografické, nebo vykonstruované? A musím zmínit i vynikající volbu titulu – každý islandofil bude asi po přečtení překvapený, ale sotva nepříjemně. Island není zde kulisou, ale symbolem.

Smrt, nebudeš se báti (Host, 2008) je veledílo Radky Denemarkové, „biografický román“ o divadelním režiséru Petru Léblovi. Nějak se mi poštěstilo číst o knize už od podzimu leccos, jaký byl popud k sepsání, v jakých bolestech kniha vznikala a jestli to je nebo není odborná monografie. Nebylo to na škodu do té míry, že nakonec mě na knize snad nemohlo nic překvapit. Pravda, plytce jsem očekával více prostoru pro Léblovy rozhovory s Marťany. Nicméně dočkal jsem se – čta očima někoho, kdo viděl před lety jediný záznam Léblovy inscenace v televizi – nakonec přeci jen čtivé, zajímavě psané monografie. Od Radky Denemarkové, která z dráhy vědkyně očividně přesedlala na dráhu spisovatelskou, a od Lébla, kterého dostatečně jasně vylíčila jako nesnesitelně charismatickou bytost, by se ale snad ani suchopárného výčtu dat nebylo lze nadít.

Paní Alenu Wagnerovou jsem měl tu čest poznat letos na jaře v Saarbrückenu, kde žije. V její knize V ohnisku nepokoje (Prostor, 2003), ale i v Odsunutých (1993) a Neodsunutých vzpomínkách (2000), jsem se nimral s rozkoší čtenáře, který má pocit, že „zároveň tak trochu pracuje“ (tak už to my literární vědci máme zařízené). Setkat se dnes s tak erudovaným, a přitom čtivým a citlivým způsobem psaní je skoro vzácnost. (Trochu a smutně ji vysvětluje skutečnost, že s výjimkou posledně jmenované jsou knihy přeloženy z němčiny.) Vzpomínky, odsunuté i neodsunuté, jsou vzpomínkami obyvatel Sudet a prostřednictvím Aleny Wagnerové tazatelky a posluchačky příběhů vrhají na celý problém správně nestranné světlo. Za knihou V ohnisku nepokoje vězí Alena Wagnerová – vypravěčka, která empaticky vypráví příběh rodiny Franze Kafky a uvádí tak na pravou míru mnohé z mýtů, které se tradují. A především záslužně zlidšťuje Franzova otce Hermanna, který si od dob Dopisu otci jistě zasloužil poopravit renomé nejen u čtenářů Kafky.

Po jednom odstavci věnovaném každé z knížek – není to trochu málo? Je. A proto si je všechny musíte přečíst, abyste věděli víc.

Radek Malý (1977) je autorem poezie, dramat a knížek pro děti. Také překládá poezii z němčiny. Za sbírku Vraní zpěvy (2002) mu byla udělena Cena Jiřího Ortena, za sbírku Větrní – zcestné verše (2005) cena Magnesia Litera a za sbírku Malá tma (2008) Výroční cena Nadace Český literární fond. Dramatický text Pocit nočního vlaku získal v Cenách Alfreda Radoka 2006 čestné uznání a Cenu Českého rozhlasu.