Tři tlusté knihy

Když mi ty tři špalky redaktor nakladatelství Host Martin Stöhr v říjnu věnoval coby poškozené a vyřazené exempláře, věděl jsem, že jsem si zadělal na pěkný problém. Jakožto klasickému lektomanovi s utajovanou slabostí pro lehčí žánry mi bylo jasné, že advent se ponese ve znamení Milénia – tak se totiž ten zatrachtilý bestseller jmenuje. Pro úplnost: napsal ho Stieg Larsson, celkem má 1824 stran a kiny proběhl už druhý zfilmovaný díl.

Celou dávku jsem zvládl poměrně rychle díky několika cestám vlakem do Polska, v období sněhů, kdy zpoždění dosahovala i 240 minut. Přiznávám, že jsem někde před polovinou prvního dílu Muži, kteří nenávidí ženy málem vzdal – dvě hlavní postavy se stále ještě nesetkaly a vůbec zatím nebylo jasné, o co půjde. Pravda, od další kapitoly už jsem knihy opouštěl jen nerad. Za největší podraz lze ovšem považovat konec druhého dílu Dívka, která si hrála s ohněm: po několikahodinovém čtecím maratonu čtenář míní dospět k pointě, podobně jako v dílu prvním, a hle: ta se nekoná, neboť kniha plynule navazuje první kapitolou dílu třetího: Dívka, která kopla do vosího hnízda.

Požitek, který má čtenář až manický z tlustých knih, je těžko srovnatelný s něčím kulturním. Naposledy mě takhle pobavil Michal Ajvaz v 

Cestě na jih

, předtím Dostojevský ve

Zločinu a trestu

. O Harry Potterovi nemluvě. Čím to je? Uměním vzbuzovat napětí? Nemyslím. Ta rozkoš je dána prostým luxusem toho, že všechno má svůj čas a ať už ho potřebuje detektivka, rozmáchlá fantasy či psychologický román, mají ho mít.

Jenže detektivka… tou Milénium tak docela není. Žánru spíš odpovídá označení thriller, které jsem si zvykl spojovat spíš s filmem. Všechny ty detailně rozepsané násilné scény si zahrávají se čtenářovou obrazotvorností, řekl bych, a když na samý závěr novinář Michael Blomkvist v restauraci odolává náporu dvou balkánských zabijáků, neustále se mi vtíral na mysl drsný elegán James Bond. S jedním rozdílem: toho znám jen z televize. Podobné scény jsem ale asi nikdy nečetl, proto působily jaksi nepatřičně mile, skoro ironicky, a proto se mi stále vracela spojitost s magickým realismem románů Michala Ajvaze – ten se v podobných scénách vyžívá, ale zároveň působí dojmem, že v tom je jakýsi hlubší smysl. Na tuhle notu Larsson nehraje. Nebo přece?

Nevím. Nejsem klasický čtenář detektivek a tuším, že v kině by z toho zážitku zbyl zas jen – byť nejspíš úžasný – thriller. Takhle jsem se pročetl úžasnou tlustou knihou, která přesně ví, proč je, jaká je. Přináší nový typ hlavního hrdiny, „satanistickou lesbu“ – ale to jen jako návnadu pro ty, kdo knihu nečetli, film neviděli a zajímalo by je, proč má na krku vytetovanou vosu…

Radek Malý

(1977) je autorem poezie, dramat a  knížek pro děti. Také překládá poezii z němčiny. Za sbírku Vraní zpěvy (2002) mu byla udělena Cena Jiřího Ortena, za sbírku Větrní – zcestné verše (2005) cena Magnesia Litera a za sbírku Malá tma (2008) Výroční cena Nadace Český literární fond. Dramatický text Pocit nočního vlaku získal v Cenách Alfreda Radoka 2006 čestné uznání a Cenu Českého rozhlasu.