Smrt Zajdy Munroa Nicka Cavea

Nejraději bych stejně jako minule psala o knize z Čech. A bylo by o čem. Text, který jsem před nedávnem dočetla, si kvalitou nezadá s tím nejlepším, co u nás vychází z překladové literatury, jenže slib je slib. Než bude 13. května na veletrhu Svět Knihy vyhlášen v Praze vítěz či vítězka letošní Ortenovy ceny pro autory do třiceti let, ani o tom nemuknu. Tenhle autor (nebo autorka) a tahle kniha to totiž letos podle všeho vyhraje.

A tak nezbývá než vytáhnout bombu číslo dvě. Od idola, jehož drásavé songy jsem z vyšeptalé kazety poslouchala s kamarádkou Hankou cestou domů ze základky, každá v uchu po jednom sluchátku z walkmana. Kdybych měla jmenovat pět lidí, se kterými bych se v životě chtěla setkat, patřil by skladatel a zpěvák těch písní bez pochyby mezi ně. Nick Cave, člen skupiny The Bad Seeds, co se před lety dal kromě skládání filmové hudby a scénáristiky i na psaní románů. Snad z přemíry obdivu jsem Caveovu první knihu „A uzřela oslice anděla“, která u nás v překladu Tomáše Hrácha vyšla už před osmi lety, v knihkupectví jen několikrát obrátila v rukou. Rozhoupala jsem se až teď, kdy Caveovi v Čechách vyšel jeho druhý román „Smrt Zajdy Munroa“. Pokud má idol spadnout z piedestalu, nač to odkládat a s rozechvěním jsem se s knihou vydala ke kase a doma se hned vrhla do čtení, přestože název mě spíš odpuzoval.

Anotace slibuje „knižní koncert“ o životě žvanivého magora, obchodního cestujícího Zajdy, co nejraději ze všeho šuká, chlastá a šňupá. Na cestě po klientech, doprovází Zajdu Zajda junior, protagonistův malý synek a celé je to dost velký karambol. Kromě toho, že je román na záložce připodobňován k Cestě Cormaca McCarthyho, mě text ze začátku příliš nelákal. Excentrický život a řeči nějakého ožraly mě zajímaly stejně málo jako jeho zfetované halucinace a ten malý chlapec, ten je tam jistě od toho, aby ho bylo člověku zoufale líto, říkala jsem si. Ach jo. Hollywood. Jenže Zajda Munro mě nakonec dostal a to tak, že jsem místy lapala po dechu. Přestože sex, alkohol a drogy jsou desky z nejobehranějších a jeden by mohl namítnout, že padesátiletý autor by už mohl být dál než dokola líčit šukačky, opice a blábolení libového frajírka Zajdy, jemuž sekunduje přechytřelý leč otcem zanedbávaný devítiletý synek. A taky, že Cave dál je. Na planetě Kryptor 33 minimálně. Nebo alespoň někde podobně daleko, odkud Zajdovo pinožení se vypadá tak nicotně, uboze a k pláči a zároveň přes to všechno v těch občasných nablýskaných chvilkách autenticky velkolepě. V krátkých výstupech slávy, kdy je podomní obchodníček Zajda Munro obklopen houfem kvokajících zákaznic, lakovaný kohout na hlavě mu perfektně drží, sako s kravatou ladí na jedničku a zatímco mluví, jakoby máslem ukrajoval o kosmetických přípravcích, do zadku to ve své hlavě narve všem těm pipinám dokola, od nichž na závěr shrábne objednávky na debilní krémy proti stárnutí. Někdy mluví Zajda dokonce doopravdy duchaplně a je to nefalšovaný sympaťák. Na nic si totiž nehraje a proto také jeho drahá manželka hned v začátku knihy umírá na sebevraždu. Život s šarmantním chuchvalcem upřímných instinktů prostě nejde dlouho vydržet, zvlášť když ani ty krémy nejdou na dračku tak, jak si Zajda věčně slibuje. Ve chvílích, kdy má v sobě pár panáků a hecuje se před další zákaznicí, ve chvílích, které předcházejí těm zoufalým, kdy Zajdovi cosi dochází. Jenže co přesně to je?

K nejsilnějším momentům knihy pak patří chvíle, kdy Zajdův syn Zajďulka jakoby procital ze snu a mlhou dětského světa prosvítal paprsek poznání, že s obdivovaným otcem je cosi zásadního a základního v otřesném nepořádku.

Co to přesně je, neví ani sám Zajda. Cosi v něm je zkrátka na odpis a do toho svět, co se už někdy dávno dávno posral. Nic za co by Zajda přímo mohl, ale stejně. Nemůže snad přesto tak trochu i on?

Nick Cave je zkrátka moralista zpustlík, sprosťák upnutý v košili, rocker v cvocích, co po večerech studuje Písmo a Zajda Munro je nastavené zrcadlo všem těm, kteří to mají tak zvaně pod kontrolou.

Petra Hůlová

(1979), vydala v nakladatelství Torst romány Paměť moji babičce, Přes matné sklo, Cirkus Les Mémoires, Umělohmotný třípokoj, Stanice Tajga, je držitelkou Ortenovy ceny, ceny Magnesia Litera, ceny Josefa Škvoreckého a vítězkou ankety Lidových novin Kniha roku.