Něžná psychedelie dětských knížek Sylvy Fischerové

Časopis Respekt se tvorbě pro děti, alespoň z mého pohledu, příliš nevěnuje. Je to škoda. Tím spíš jsem zpozorněl při četbě článku Ondřeje Nezbedy Věci dobré, věci zlé (č. 11/2012), který pojednává o knížkách Sylvy Fischerové – neboť její aktuální knížku pro děti jsem měl v merku pro tuto rubriku. Některé věci dobré i věci zlé bych tedy – za sebe – rád uvedl na pravou míru.

O knížce

Egbérie a Olténie

, jak se knížka jmenuje, se z dotyčného článku čtenář dozví zejména to, že jde o pohádky spíše filozofické než pro děti (protože autorka je vzděláním filozofka) a že kniha určitě neměla chybět v letošních nominacích na Magnesii Literu (protože by se to hodilo vzhledem k tomu, že autorčina sestra Viola jednu Literu za knihu pro děti dostala).

Důvod k hypotetické nominaci je dále spatřován v rafinovaných geopolitických narážkách a v plánovitém odmítnutí infantility, která je v pohádkách tak často protivná.  

Nerad bych se autora článku dotknul, ale jeho pohled na knížku mi přijde – inu, jako z časopisu, který do oblasti literatury pro děti zabrousí spíše náhodou či omylem (ostatně zde šlo hlavně o Fischerové povídkovou knihu Pasáž).

Autorské pohádky Sylvy Fischerové totiž infantilitu neodmítají programově, ale jaksi z nezáměrné podstaty autorčina psaní. Autorka svým psaním pro děti dokonce zapadá do aktuálních trendů, jakými jsou například splývání dětského a dospělého čtenáře a skutečnost, že pro děti píše kdekdo, od koho bychom to nečekali. Ale to hlavní je, že se jí oběma svými knížkami pro děti podařilo ukázat, že dětem rozumí ne jako filozofka, ale jako rodič se zájmem o to, jak jeho potomstvo vnímá svět.

Tak mi to přišlo hlavně u knížky předešlé, Júly a Hmýzy z roku 2006. Odposlouchané dialogy holčiček ze sídliště i jejich hodně ulítlá dobrodružství (například setkání s geometrickými tvary cestou z nákupu) působily něčím až nenápadně, ale tím přesvědčivěji.

Egbérie a Olténie je knižní špalek zvící 238 stran a stejně jako předešlou ho vydal Baobab, tentokrát s ilustracemi Juraje Horvátha. Formálně se jedná o poměrně nesourodou směs pohádek situovaných povětšinou do exotických končin (Japonsko, Austrálie, Nepál), ale i na kuchyňskou linku české domácnosti (například obzvláště výstřední pohádka Chlebovka a rohlikovka, v níž dojde i na primátora Béma).

Někdy se text tváří jako adaptace známých folklórních motivů (Jak chtěl Pánbůh Romovo dobro či O nevyprávěných pohádkách), jindy působí, jako by jej napsali na Venuši. Ale nějaký ten vyšinutý prvek najdeme v každém textu této knížky – většinou se týká všemožných kouzel, nad nimiž – na rozdíl od klasických pohádek – většinou žasnou i hrdinové příběhů a nejednou i vypravěčka. Jako by se schválně nechávala zaskočit vlastní fantazií a jejími veletoči.

Kromě toho je hlavní spojovací linkou všech pohádek bravurní práce s jazykem, který vrací do oběhu slova málem zapomenutá a umí i trefně zanadávat, aniž by byl sprostý. A divoké vypravěčské tempo. A ano, budiž, geopolitické narážky. Ale když jsem zrovna dnes předčítal dětem titulní pohádku, bavily je spíš lampióny ve tvaru kremrolí a mluvicí krvavé pomeranče.