Sedm povídekJana Zábrany jsem poznal až po připravení recitačního pořadu z básníkova díla a natočení rozhovoru s paní Marií Zábranovou. Povídky mně okamžitě vyvrátily mylné zdání, že budou jen nějakou marginálií, dokreslující Zábranův tvůrčí charakter, a naopak potvrdily dojem získaný četbou Celého života, že můj oblíbený literát (1931–1984) byl velmi zdatný také jako prozaik.
Syrové, drsné, dialogické texty z prostředí fabrik vznikaly během Zábranových late twenties a čerpaly ze zkušeností nabytých ve smíchovské Tatrovce nebo holešovické smaltovně. Na počátku sedmdesátých let se Zábrana ke strojopisům vrátil a některé z nich upravil nebo přepracoval. Povídky byly objeveny v pozůstalosti o dalších dvacet let později a poprvé vydány péčí editora Jana Šulce v nakladatelství Atlantis v roce 1993. Dřív by to ale stejně nešlo.
Peprný jazyk promluv z okraje společnosti poznáme nejlíp z ukázky, jíž je líčení zevnějšku propuštěného politického vězně: „Pohled na něho byl, že bys dostal mladý. Převlík se do takovejch zelenejch montérek, ale houbec montérek, montérky to vůbec nebyly, taková nějaká kombinéza z jednoho kusu, to se snad u nás nikdy ani nedělalo, čert ví, po kom to ten chlap zdědil, bylo mu to velký, dole to stáh kaničkama, měl to jak nasrávačky, na nohou křápy, že si hned ten den musel přitáhnout podrážku drátem, ale největší prdel měl na palici: takovou višňovou rádiovku, jak nosily za války holky, když jiný nebyly. Von už tu figuru měl za všechny prachy: slíkat se moh za bičem a malý pivo k tomu. Půlku pekárny měl prázdnou, jen černá ďoura, když jí votevřel, a ostatní vyžraný, celou hubu měl nějakou zkroucenou a taky furt mrkal, nervóza…“ Čili žádné perličky na dně. Těžké, černé perly raněné duše…
Vedle povídek-scén najdeme i rozmáchlejší, perfektně vygradované texty, z nichž za nejlepší považuji Psovoda Geržu a právě citovanou Kurevskou zimu – svědectví o pokořeném člověku, který doplatí na neochotu kolektivu, a svědectví o hochštaplerovi, který doplatí na vlastní sobectví. V obou případech se k závěru tají dech. Latentní polemika s dobovou idealizací dělnického prostředí je jasná.
Zajímavý detail k pojmu tzv. autenticity a k dokreslení předchozího. Ačkoliv vypravěč si nechá říkat Honzo a v poslední povídce dokonce Zábrano, jeho řeč je stylizovaná tak, aby nerušila syrovost a jadrnost hovorů; potenciální intelektuální založení pozorující a vyprávějící postavy je potlačeno. V následující pasáži k nám mluví Honza Zábrana dělník, který nic neví o sečtělém autorovi subtilních deníkových zápisků z počátku 50. let: „Jednou jsme taky docela měli na dílně literární besedu nebo jak tomu říkaj, rovnou u ponku, kde by to nikdo nečekal. Karel Pokornejch, co vařil v nejtárně a dělal knihovníka, přitáh nějakou novou knížku. Prej, to si přečtěte, chlapi, to je vo vaší fabrice, jak to tady chodilo za barona. Koupili toho do knihovny padesát kusů. Chléb a písně se to jmenovalo, vod nějakýho Branalda.“
Za jedinou vadu na kráse čtenářského výboru považuji, že jedna ze sedmi zahrnutých povídek zůstala fragmentem. V Srdci ženy se užuž schyluje k inscenovanému setkání vypravěčova kamaráda Arneho a jeho soka motorkáře; kamarád chce motorkáři přebrat holku, ale proč by se s ním o tom měl bavit? „Venca jede poslední kolo a teďka zastaví". Povídka nedokončena, vybafne v závěru otištěného textu. Zamýšlené pokračování napovídá pouze varianta titulu, citovaná v ediční poznámce: jak by se třeba studenti Literární akademie popasovali s výzvou dokončit Prodanou nevěstu?
I tak ale četba povídky stojí za to, například kvůli tomuhle kouzelnému momentu. Motorkářův obdivovatel a nohsled se ptá, jestli má Venca zastavit, jestli od něj vypravěč s kamarádem něco nechtějí. „‚Nechceme,‘ řek Arne se zavřenejma vočima a votráveně si házel narvaný osení po kabátě, ‚jen ať jezdí.‘“
Jonáš Hájek (1984) žije v Praze. Vydal jednu sbírku básní, připravuje druhou. Živí se jako redaktor v hudebním nakladatelství.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
