Do hajzlu, že by Gabo umřel?

Vždycky jsem obdivoval, jak může někdo sepsat podrobnou historii jednoho lidského života. Život, ta hrozná túra, jak napsal v jedné básni Josef Kainar, přeci zahrnuje tolik dat, událostí, činů, cest, setkání. Tolik novinových článků, rozhovorů, prohlášení - to navíc pokud jde o angažovaného spisovatele Márquezova formátu. Rekonstruovat osmdesát let nazpět (i více, počítáme-li úvodní kapitoly o rodičích a prarodičích) musí být neuvěřitelná práce. Rozhovory s pamětníky, přáteli, kolegy, studium v archivech. Kniha je vybavena mapkami, rejstříky, bibliografií. Gerald Martin tomuto projektu podle svých slov věnoval s přestávkami 18 let. Však si prý také samotný Márquez pochvaloval, že pořádný spisovatel má mít životopisce Angličana.

Příznačné je, že první ze tří částí životopisu s názvem Doma v Kolumbii, která zahrnuje počátečních devatenáct let Márquezova života, je v poměru k ostatním popisovaným létům jeho života nejdelší. V dětství a ranném mládí stráveném na pobřeží Kolumbie (především v městečku Aracataca),se totiž dá vystopovat nejvíce z toho, co se po létech objevilo v Márquezově nejslavnějším díle, románu Sto roků samoty. Vliv jeho prarodičů z matčiny strany, hlavně dědečka plukovníka, ale i babičky, je přiznaný i v Márquezově vlastním životopise Žít abych mohl vyprávět. Nejen obyvatelé rozlehlého domu v Aracatace, ale celé městečko, nedaleká banánovníková plantáž a dějiny Kolumbie, které tudy prošly, byly pro autora velkým zdrojem inspirace. Martin jako autor kritického životopisu se samozřejmě snaží oddělit léty vytvořený mýtus od skutečnosti, což jak píše, není u Márqueze vždycky jednoduché, protože mnohé mýty kolem svého života později přiživoval nebo je i sám vytvářel. Jako rozhodující moment v této etapě a přeneseně i celém životě slavného spisovatele tu vyzdvihuje Gerald Martin skutečnost, že matka krátce po porodu v podstatě opustila své první dítě, aby následovala svého muže na jeho často pochybných cestách za obživou, a Márquez tak svou maminku znovu spatřil až ve věku pěti let, kdy za své rodiče už prakticky přijal dědečka s babičkou. Nikdy už na léta v Aracatace nezapomněl, i když ho čekalo časté stěhování a školní léta strávil ve městech na kolumbijském pobřeží, jako byly Sucre, Barranquilla, Zipaquirá a Cartagena.

Márquez se za svého života častokrát stěhoval, střídavě žil v Evropě a v Latinské Americe (ne vždy však v Kolumbii – často se vracel do Mexika) a to ukazuje také druhá část biografie. Nedokončená studia práv, začátek novinářské praxe, cesty po Evropě (dostal se nejen do Francie či Itálie, ale procestoval koncem padesátých let i Východní Evropu včetně zastávek v Praze, Budapešti a Moskvě). Hlavně si po přečtení člověk z těchto jeho let zapamatuje bídu, finanční nouzi, občas hlad, přežívání v Paříži za pomoci krajanů z Jižní Ameriky. A při tom všem Márquez psal. Vycházely mu sem tam povídky v časopisech, také první kniha, ale svůj velký román tahal dlouho s sebou z místa na místo v podobě rukopisu, který nazval Dům. Jeho přepracováním vzniklo koncem šedesátých let Sto roků samoty.

Vznikem tohoto románu začíná třetí část biografie, kde už je cítit vítr velkých změn v Márquezově životě. Je zde popsaná i památná situace na poště, kdy Márquezovi nemají dost peněz, aby hotový rukopis poslali do nakladatelství, tak pošlou jen část a tu druhou až když zastaví kamínka, mixér a fén paní Márquezové. Slávy kolem románu Sto roků samoty si umí užít i Gerald Martin jako životopisec, věnuje mu spoustu stránek a čtenář tak cítí zadostiučinění po dosavadním líčení všech těch let nedostatku a života na okraji společnosti. Další velký blok textu věnuje Martin Nobelově ceně a všemu, co s tím souviselo a co následovalo. Čte se to dobře a je to zábavné, s nadsázkou se dá říct, že konec roku 1982 a začátek dalšího byl jeden velký mejdan pro Márqueze, jeho přátele i pro Latinskou Ameriku. Kniha líčí obřad udělení ceny, kolumbijskou „delegaci“ muzikantů, fanoušků a krajanů ve Stockholmu, Márquezův úbor na ceremoniálu i celé jeho strojení, jedna z fotek v knize ukazuje Mistra před přijetím ceny ve spodním prádle obklopeného přáteli. Musel to být hotový cirkus odpovídající latinskoamerickému temperamentu a začal s velkým předstihem, jakmile byl verdikt nobelovské komise oznámen tisku. Márquezův přítel, malíř, který ho náhodou jel dopoledne navštívit v Mexico City a nevěděl ještě, že právě oznámili laureáta Nobelovy ceny za literaturu, přijel k jeho domu a viděl spoustu aut, novinářů a davy lidí. „Do hajzlu, že by Gabo umřel?“ napadlo ho v šoku.

Poslední třetina životopisu zachycuje Márqueze především jako celebritu světového formátu stýkajícího se s prezidenty a jinými slavnými. Dál vydává knihy (mimo jiné román Láska za časů cholery), ale s přibývajícím věkem se ohlašují nemoci (dvakrát překoná rakovinu), ale jako největší hrozba se dá z textu vytušit plíživá ztráta paměti, u spisovatele Márqezova založení asi nejhorší noční můra.

Hodně prostoru Gerald Martin věnuje Márquezově politické angažovanosti. Jeho zaměření kolísající mezi komunistickým a socialistickým světonázorem je kolikrát pro našince těžko přijatelné, především léta trvající a vlastně neměnný obdiv k Fidelu Castrovi. Z vlastního Márquezova života lze mnohé odvodit, navíc Latinská Amerika má zřejmě své vlastní pojetí a vnímání politických směrů, které se asi nedají zcela pochopit ze zkušenosti Středoevropana. Prostě k Márquezovi tahle stránka jeho osobnosti patří a pravdou je, že čtenář jeho knih, milovník krásné literatury, tohle většinou řešit nemusí, když nechce. Biografie končí velkolepou akcí na počest Márquezových osmdesátin v Cartageně. Martin, sám účastník, jako by se nechal unést slávou okamžiku, vyjmenovává obdivně světové veličiny přítomné na kongresu svolaném na Mistrovu počest a v samém závěru ho nechá promluvit: „Ještě dobře, že jste tu byl,“ říká Márquez svému životopisci, „takže můžete lidem potvrdit, že jsme si to nevymysleli.“

Jiří Hájíček(1967) žije v Českých Budějovicích. Píše prózy z prostředí vesnice a malého města. Doposud vydal tři povídkové knihy a tři romány. Poslední z nich, román Selský baroko, získal cenu Magnezia Litera za nejlepší prózu roku 2005. www.hajicek.info