Bla bla bla aneb Niklova chvála bláznovství

Jestli to v minulých letech vypadalo, že ediční politika nakladatelství knih pro děti Meander staví zejména na jménu Petra Nikla (každý rok jedna jeho knížka), pak letos na podzim slaví všestranný umělec Nikl v tomto nakladatelství hotové žně. Kromě Blázníčku je autorem ilustrací ke graficky revolučně pojatému výboru poezie pro děti z pera Josefa Hiršala s názvem Hiršalův skicák. V případě Blázníčku je však zároveň – možná zejména – i autorem textů. Básniček, říkanek, limericků… a taky všelijakých záměrných blábolů.

Těch v knize najdeme celkem 160, což jistě není zrovna málo. A vzhledem k tomu, že vůbec poprvé v Niklově knize chybí koncepce, nějaký spojující příběh (který ale např. v jeho předposlední knize byl spíše na škodu), je na místě ptát se, jestli tentokrát Nikl nevstoupil na opravdu tenký led. Jestli případného čtenáře neodradí už název, případně gramaticky problematické čtyřverší ze zadní strany: Potkal dítě s duší chlapa / chlapa s duší dítěte, / přestávám teď trochu chápat, / kdo z nich je dél na světě?

Je to tenký led, ale Nikl na něm tentokrát bruslí zatroleně dobře. Blázníček, tato „sbírka podivínů, které autor v průběhu let potkal, ať už v životě, nebo ve své fantazii“, už svou jedovatě fialovou barvou nehodlá přistoupit na žádný kompromis a ze všeho nejvíc asi osloví Niklovými knížkami už trochu vychované čtenáře. Přidejme se na jejich stranu – a opomeňme všechny ty leckdy úporné rýmy, vyšinuté rytmy a infantilní náměty. Neboť o ně tu jde jen tak mimochodem. Nikl se v této knize předestírá jako ještě nikdy, dává nahlížet do hlubin i zákrutů své duše a tato otevřenost je odzbrojující.

Verše sice nejsou propojeny nějakou jednotící linkou, ale téma kniha jako celek má – už v titulu avizované bláznovství nejrůznějšího druhu. Bláznovství coby očekávatelné šaškování, potrhlost či jemná vyšinutost, přecházející však velmi pozvolna do temné roviny šílenství a někdy smutných osudů některých postav. Z tohoto pohledu se jako vrchol knihy může jevit asi nejrozsáhlejší text Dvojčata, v němž je Nikl nebývale osobní a který se čtenáři odhalí, zná-li Niklovy portréty epizodních postav z kultovního filmu Zrůdy (1932).

Nicméně knize vévodí – naštěstí pro případného dětského čtenáře – legrácky všelijakého typu. Na rovině verbální („objevování“ slov jako atašé, knecht nebo lapiduch), čistě jazykové (neologismy jako „ošklosluz“, krasonohy“ či „dikoděda“; práce s eufonií), ale především je to situační komika těžící z nenormálního, bláznivého jednání postav. Ty mají neskrývanou autorovu sympatii a pokud vypravěč promlouvá, pak především v komentářích typu: Copak je to za obejdu / bez něhož se neobejdu? (báseň Tulák).

V převážné většině však vypravěč zůstává skryt a jenom se ve vázaném verši nechává unášet podivínstvím. To je Niklovi zároveň vstupenkou do dětství a některé verše se tak mohou zdá příbuzné s dětskými říkadly, která mají všichni zasuta hluboko v paměti. Na rozdíl od autora doslovu Zdeňka Freislebena se však nedomnívám, že by jim hrozilo zlidovění – na to je za nimi přespříliš cítit Niklovu osobnost. Která, ač by se chtěla rozplynout v přítomném okamžiku a stát se jen projekční plochou dění, je v takto zachycené knižní podobě příliš patrná a opakovaně k nalezení. A tak vedle klasických limericků najdeme i jejich velmi volné variace, vedle příběhů jednoduchoučkých a vysvětlených už názvem i záhadné, nijak nemotivované jednání některých postav (báseň Kuželka). Objevuje se i morgensternovská variace Lubřík se zaumným jazykem (vráble zakřádá).

Niklovy ilustrace ke knize tentokrát objevují portrét a postavu. Především hlava ve stu variacích, hlava, která navenek ukazuje, co se asi odehrává vevnitř. V myslích všech podivných dědulů a tetek, děv a tatíků. A vypadá to, že poměrně často tam dochází k podobnému setkání Monalízy s Mikymausem jako v básni Sněm. A dopadá to, jako když se sejdou Vševěda a Nevěda, kde všetečný Vševěda chce přijít na kloub všemu bláznovství světa, zatímco: Nevěda se tiše smál… /Chápal nebo nechápal?

KE ČTENÍ:
Petr Nikl: Niklův Blázníček. Meander, Praha 2009

Radek Malý (1977) je autorem poezie, dramat a knížek pro děti. Také překládá poezii z němčiny. Za sbírku Vraní zpěvy (2002) mu byla udělena Cena Jiřího Ortena, za sbírku Větrní – zcestné verše (2005) cena Magnesia Litera a za sbírku Malá tma (2008) Výroční cena Nadace Český literární fond. Dramatický text Pocit nočního vlaku získal v Cenách Alfreda Radoka 2006 čestné uznání a Cenu Českého rozhlasu.