Pryč s nálepkami

Stejně jako kterákoli jiná generace je i ta s písmenkem Z pestrá a těžko uchopitelná. Občasné pokusy hledat jí jednoho mluvčího selhávají, protože žádný nemůže vystihnout životní zkušenost všech jeho vrstevníků. Jestli něco generaci Z spojuje, tak je to představa starších ročníků o tom, jaká je. Velice často na její adresu zaznívají nařčení, že jde o sněhové vločky, které málo vydrží, nebo že se jí nechce pracovat.

Hned první dvě eseje tohoto speciálu od Silvie Lauder a Filipa Zelenky ukazují, že tento pohled zastávají starší generace vůči těm mladším minimálně od dob Platóna. Je to oblíbená zkratka i v politice. Od toho se pak odvíjí skutečnost, že v nejvyšších patrech politiky najdeme dvacátníků (ale i třicátníků) opravdu málo. Určitě nevoláme po tom, aby čtvrtina poslanců byla narozená v devadesátých nebo nultých letech, ale podobně jako u jiných skupin platí, že když nejsou dostatečně zastoupené v parlamentu, jejich perspektiva se do zákonů propisuje jen velice těžko.

Pokud je generace Z oproti těm předchozím něčím specifická, je to paradox vzešlý z nárůstu popularity sociálních sítí. Tedy nástroje, který budí dojem, že je někdo ve veřejném prostoru hodně slyšet. Přitom právě mladí lidé mají největší pocit, že slyšet nejsou.

Nejde ale o pasivní skupinu. Naopak. Mladí v posledních několika letech ukazují, že umějí promluvit do toho, jak se v Česku žije nebo kdo tu vládne. Jejich zájmu a aktivit využívaly v kampani strany současné vlády, prezident Petr Pavel a dnes ji objevují i opoziční síly.