Všichni trpíme stejně

V americké mytologii není nic důležitějšího než Západ. Respektive Divoký západ jako hraniční meta na horizontu krajiny i americké státnosti a identity. S příběhy o jeho osidlování se pojí Amerika jako idea: země svobody, odvahy, tvrdé práce a snu, za nímž lze jít a dosáhnout ho. Takovou vizi pomáhal napříč 20. stoletím formovat a udržovat i filmový western s ikonografií kovbojů a rozlehlých plání představujících vábivý příslib. Žánr, který zažíval boom v padesátých letech minulého století, je dnes považovaný spíš za „nemoderní“. 

Nicméně se čas od času vrací. V podobě solitérních filmů označovaných jako revizionistické, které nezřídka umožňují jejich tvůrcům komentovat aktuální politickou situaci, nabízet dějinné paralely nebo skrze boření mýtů vracet do hry zamlčované události či temné rysy osidlování Ameriky, jako bylo vyhrocené násilí a genocida původního obyvatelstva. Třeba Malý velký muž s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli nevznikl náhodou v roce 1970 – v době jiného kolonizačního projektu, jak válku ve Vietnamu označuje Roxanne Dunbar-Ortiz ve své knize An Indigenous Peoples’ History of the United States (Historie domorodých obyvatel ve Spojených státech; 2015). Argumentuje v ní, že americká armáda v asijské zemi používala stejné taktiky úplného vyhlazení, které si staletí předtím trénovala na indiánech.