Někdy stačí jen být spolu a nic neříkat

Jardu znám 17 let, což bude brzy půl života, a jinak než Jarda jsem mu asi neřekl. Celým jménem je Jaroslav Najbert a je mu sedmatřicet. Známe se od vysoké školy a tehdy jsme ještě s pár dalšími přáteli trávili dohromady opravdu hodně času. Už nevím, jak k tomu přesně došlo, ale svědčil jsem Jardovi i na svatbě, v kostele uprostřed Vysočiny. Když vysoká skončila, skupina přátel se rozprchla a navzájem jsme se ztratili. K nim domů, na kraj středočeského maloměsta, bych pořád nějak trefil, ale jestli má tři, nebo čtyři děti, tím jsem si nebyl jistý. Jistý jsem si byl jen tím, že jsou všechny zrzavé. Má čtyři, nejstarší je jedenáct a nejmladšímu tři, a nejsou všechny zrzavé.

Novinářské pátrání po podobách otcovství může vypadat lecjak. Je možné popisovat přechodové rituály, které otcové připravují svým synům, nebo mluvit s vrcholnými manažery o tom, jak našli work-life balance mezi prací a rodinou. Existují spolky mužů, kteří společně hledají cestu k otevřenému a lepšímu mužství a otcovství. To všechno se nabízí – a o tom všem už Respekt několikrát psal.

Uvědomil jsem si, že víc mě zajímá, jak otcovství prožívají lidé kolem mě. Je to taky mnohem těžší: kdy si chcete s přáteli popovídat o „otcovství“? Můžete na to v běžném hovoru narazit, ale někoho soustředěně hodinu v kuse zpovídat je nepatřičné, trochu trapné a vlastně nemožné. K tomu je potřeba vzít si zápisník a položit na stůl diktafon. Tak jsem po letech napsal Jardovi a přesně to jsem udělal.