Nebojme se bavit o mužích

Kouzlo novinářské práce spočívá v tom, že stále objevujete něco nového, od politického dění až po říši zvířat (oba světy umí být podobná divočina). A někdy se stane, že vám na stole přistane téma, aniž byste ho hledali. To je případ speciálu, který právě držíte v rukou.

Během sedmi let svého působení v Respektu se stále častěji pouštím do článků o proměnách české společnosti. Nejčastěji se týkají života žen nespokojených s tím, jak jim systémové bariéry brání žít život podle vlastních představ. Na jaké překážky v Česku narážíte, pokud jste matkou, která vedle dítěte chce také pracovat ve svém oboru? Proč se množí zprávy o tom, že se mladší generace cítí duševně hůře, a nejčastěji jde o dívky? Jak to, že se na tuzemských pracovištích donedávna vůbec nemluvilo o tom, že bolestivá menstruace může některé ženy vyřadit na den či více z práce podobně, jako kdyby onemocněly chřipkou?

U těchto i dalších témat jsem stále dokola narážela na zajímavou věc. Odborníci, ale i ženy, které mi o svých problémech vyprávěly, zároveň dodávali, že nestačí popisovat pouze ženskou zkušenost. Že výzvy, které se na první pohled týkají primárně žen, zároveň nevyhnutelně souvisí s tím, jak dotyčné situace vnímají a prožívají muži – a jak ochotní a schopní jsou s nimi něco dělat.