Je pozdě, ale právě začínáme

Čtveřice mužů s lopatami, krumpáči a miniaturním bagrem se lopotí s mazlavou jílovitou hlínou podél asfaltové cesty. Ta vede ze Zdoňova do Libné – a tam asfalt končí. Polní cestou na jih dojde návštěvník do Adršpachu, cesta se jemně zvedá přes hřbet kopce, po němž vede polská hranice. Málokterý kout severovýchodních Čech je zapadlejší než skalnatý kraj kolem horní Metuje. A pohled na kopáčské práce, které tu čtyři muži vykonávají, také není na první pohled impozantní. Přísné oko by dílo označilo jako mělce rozrytý okraj louky. Těžko uvěřit, že by tady někdo právě měnil svět.

Podle Jiřího Malíka, kterého zbytek skupiny označuje slovem „vedoucí“, se zde ale děje právě tohle. Zdejší ekolog a ochranář se právě polonahý vysoukal z nenápadné, metr a půl hluboké tůně. Má plán, jak ochránit svůj domovský kraj, přinejmenším Česko a možná i střední Evropu před suchem, které všude panuje – a panovat bude. Skromná scéna kolem Zdoňovského potoka má ukázat, že to není utopie, ale návrh, kterého je možné se chopit.

Modelová republika

Malíkův recept přichází v pravou dobu. V Česku se právě rozbíhá debata, jak zemi ochránit před nedostatkem vody a vyschnutím. Zjednodušeně řečeno na jedné straně stojí zastánci masivní betonové infrastruktury, kteří chtějí postavit desítky nových přehrad a spojovat vodovodní sítě. Argumentují tím, že to málo vody, které nám zůstane, je třeba zadržet, chytře s ním nakládat a dostat ho tam, kde je třeba. Všechno ostatní je jen bonus navíc. To…