Fotografové umírají před čtyřicítkou

Setkali jsme se spolu třikrát. Poprvé jsem potřeboval fotografie z I. beatového festivalu, kde hráli The Primitives Group. Byl jsem u tebe ve sklepním bytě za Jiřího náměstím. Kromě temné komory jsi tam neměl skoro nic, jenom na zdi visely dudy. Dal jsi mi fotky a řekl – použij z toho, co chceš, ale nesmí tam být moje jméno. Protože nebyly takové, abys je pustil z ruky. Měl jsi nafotografovaný celý festival a nic z toho jsi nepublikoval. Jsi fotograf, který ze sta fotografií uveřejňuje jednu. Ty, které jsi mi tenkrát dal, byly publikované ve Výtvarné práci, časopise, pro který jsem tehdy psal.

Víš vůbec, že ty fotky byly publikované v Rolling Stones, když jste seděli „za Plastiky“?

Nevěděl jsem to, ale rád to slyším. Ale abych pokračoval. Mezitím jsme se zahlídli na vernisáži našeho kamaráda Pepy Vyleťala, který už je na pravdě Boží. A naposled jsme se viděli na Václaváku v devětašedesátém roce, kdy jsme podruhé porazili v hokeji Rusy 4:3. Viděl jsem tě na hasičském autě, zakřičel jsi na mne a hodil jsi mi svůj foťák. Já jsem ho chytl a ty jsi sešplhal po hasičské rouře. Říkal jsem si – tak si s Josefem popovídám trošku –, ale tys mi foťák vyrval z ruky, neměl jsi ani čas říct mi ahoj. Za chvíli jsem tě uviděl, jak sedíš v koruně stromu a fotíš hořící Aeroflot. Tehdy jsem pochopil, že je pro tebe fotografování víc než lidské vztahy. Říkám to možná ostře – ale teď ti položím první otázku – co je pro tebe…