Prezident, který měl viset

Servus Gusto.“ „Servus Juro.“ Víc než tento krátký pozdrav si muži v modrých mundúrech vyměnit nestihli. Na dvoře slovenské věznice Leopoldov se jen minuli, každý zařazený ve své skupině vězňů, pochodující opačným směrem. Klábosení nebo zdržování by jim dozorce zarazil. Ti dva se neviděli celá léta, snad od těch bezstarostných časů strávených společně v jedné třídě bratislavského gymnázia. A už nikdy se také neuvidí. Nečekané setkání uprostřed roku 1955 mělo být i jejich poslední.

Byl to jen letmý pozdrav, ale kdybychom chtěli hledat chvíli, která vystihne padesátá léta v Československu lépe než všechny učebnice, těžko najdeme vhodnější. Prvním z dávných spolužáků byl Juraj Gabura, dominikánský mnich, který se po komunistickém uzavření slovenských klášterů skrýval v ilegalitě a po dopadení a krutém mučení dostal doživotní žalář. Druhý byl bývalý předseda slovenského Sboru pověřenců, kovaný stalinista, který onu brutální likvidaci klášterů na Slovensku řídil.

Mladší ročníky si při vyslovení jeho jména nejspíš vybaví méně dramatické obrázky. Někdejší postrach poválečného Slovenska na nich připomíná spíš vycpaný exponát z okresního muzea. Mechanické kynutí z prvomájové tribuny, objímání se s ostatními starci spravujícími porobené státy východoevropského okraje sovětské říše, monotónní „soudružky a soudruzi“ pronášené každoročně v novoročním projevu. Coby prezident osmdesátých let se jeví jako…