Jmenování nové ministryně pro sociální otázky a integraci v Dolním Sasku vzbudilo minulý týden vlnu nevole. Důvodem nebyl původ 38leté Aygül Özkan (CDU), která je muslimka a dcera přistěhovalců z Turecka, ale její jasné prohlášení proti církevním symbolům ve školách – tedy krucifixu a muslimskému šátku, který nosí ženy. Ačkoliv novou ministryni CDU hned vrátila na „správný kurs“ a ona musela svůj výrok vzít s omluvou zpět, konflikt ukázal, že ti, kdo brzdí integraci v německé společnosti, nemusí být vždy jen přistěhovalci.
Německá křesťansko-demokratická unie (CDU) chce všeobjímajícím způsobem oslovit co největší skupinu voličů a trochu se jí to vymklo z rukou. Jmenováním Aygül Özkan dolnosaskou ministryní pro sociální otázky a integraci chtěla strana nejen ukázat, že jí záleží na cizincích, ale chtěla také oslovit voliče z větších měst, kteří CDU na severu Německa stále častěji unikají. Mimochodem důkazem o tom, že Aygül Özkan je jen nastrčená cizinka, je to, že jí strana neangažovala v jejím oboru, tedy ekonomice, ale udělala z ní symbol integrace.
CDU ale nepočítala s tím, že jejich hvězda-cizinka má nejen vlastní názor, ale že si ho troufne i veřejně vyslovit. A trefila se přímo do srdce problému. Zatímco západní křesťanské společnosti kritizují muslimské země například kvůli úzkému propojení státu a církve, nejsou některé německé spolkové země schopny sundat krucifixy ze školních tříd. A že by k tomu měly důvod už několikrát – zákaz krucifixů vyslovil německý Ústavní soud už v roce 1995, stejný verdikt padl u Evropského soudu pro lidská práva vloni. Jenže i z toho se například Bavorsko, Dolní Sasko nebo Porýní-Vestfálsko šikovně vykroutily a slíbily, že pokud někdo ve třídě bude proti, ihned kříž sundají. A navíc se prý nejedná o církevní, ale kulturní symbol, který už je po několik stovek let nedílnou kulturní tradicí Německa.
Přistěhovalci tedy nemusí být vždy ti, kdo nerespektují pravidla a zákony hostitelské země. Zároveň to nemusí být jen oni, kteří lpí na svých tradicích. Německo jako by v těchto dnech totiž opět říkalo: „Cizince máme rádi, ale jen pokud budou pískat tak, jak my skáčeme.“ Integrace stále většího počtu přistěhovalců rozhodně není lehký úkol, nicméně pokud by si Německo přiznalo také svůj díl viny na zpackané integraci cizinců, mohl by to být krok správným směrem.
A jen na okraj: ačkoliv bývá pravidlem, že si Turci do Německa přivádějí své manželky, které potom nutí být jim po vůli (ty jim ani nemají kam utéct, protože neumí německy a v zemi se nevyznají a jsou proto na mužích finančně závislé), bývalá vysoká manažerka německého Telekomu nebo logistické firmy TNT si z Turecka přivezla manžela, který se také stará o jejich sedmiletého syna a podporuje ji v její politické kariéře. O tom by se některým Němkám mohlo jen zdát.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
