Mám vzdělání, pracuju, ale těžko vyjdu

Čtyřicátnice Markéta Kunešová se podle svých slov vždy považovala za příslušníka „bezpečné střední třídy“. Nežije si sice na vysoké noze, ale dělá, co ji baví, a její finanční situace je víceméně stabilní. S manželem a dcerou už roky bydlí ve vlastním bytě na kraji Prahy a oba jsou vysokoškolsky vzdělaní pracovníci respektovaných institucí – on je badatelem v Akademii věd ČR, ona projektovou manažerkou v Národní galerii. Během posledních tří let ale víra obou manželů v to, že patří do jakési finančně bezpečné zóny, utrpěla podstatné trhliny. Kvůli vlně zdražování si najednou nemůžou dovolit životní standard, na který byli zvyklí.

Nešlo rozhodně o luxus: občas si zašli na koncert vážné hudby, do kina nebo do bazénu, byli zvyklí dát si tu a tam ve městě oběd či kávu, jednou za dva roky vyráželi na dovolenou do Itálie, kde mohli přebývat v bytě půjčeném od známých. Masivní růst cen, který se prohnal Českem v posledních třech letech, tuhle perspektivu utnul a většinu ze zmíněných věcí si dnes již nemůžou dovolit. Kunešová si k práci v galerii přibrala ještě další – organizuje výtvarné kurzy – a oba manželé s velkým nasazením dohromady vydělají asi 46 tisíc korun čistého měsíčně. To je částka, která nedosahuje ani na celostátní průměr, ale před inflační vlnou se s ní dalo vyjít celkem v pohodě. Svou roli v tom hrál sociální kapitál v podobě sítě kamarádů rozšiřující možnosti řešení mnoha problémů a zásadním faktorem byla výhoda vlastního bydlení. Dnes už to ale nestačí.

Na dovolené v Itálii rodina nebyla tři roky, místo do bazénu chodí s dcerou do rybníka, koncerty i restaurace škrtli a vaří si doma jednoduchá jídla z potravin koupených v akci. „Nějak vycházíme, ale životní úroveň šla za poslední dva tři roky dolů. Najednou vidíme, jak je ten náš způsob života vratký. Co uspoříme, to zase utratíme. Na peníze vlastně myslíme pořád, a i když se v práci nezastavíme, tak to je najednou málo,“ říká Kunešová. Ještě před pár lety přitom měla pocit, že je ve svém oboru zkušeným člověkem na svém místě a teď bude sklízet plody svého úsilí. „Za tři roky mi bude padesát a přemýšlím, jestli si budu moci dál dovolit dělat to, co mě baví,“ říká.

Shrnuje tím pocity mnoha lidí, kteří se ocitli v podobné situaci: Jsou vzdělaní, dělají kvalifikovanou práci, a ačkoli nejsou vyloženě chudí, v posledních třech letech zjistili, že mají problém. Zástupci téhle skupiny, kterou bychom mohli velmi zjednodušeně označit jako střední třídu, svoji situaci řešili různě. Někteří začali výrazně šetřit na potravinách, zábavě i výdajích pro děti. Jiní si našli jinou práci nebo přibrali další. Někdo se přestěhoval do levnějšího bydlení. Kdo mohl, pokoušel se své dosavadní úspory ochránit před obří inflací. A mnozí hledali cesty, jak se nezhroutit z toho, že se jejich ekonomická situace citelně zhoršuje.

Dnes se zdá, že mohutná vlna zdražování konečně pominula, řada lidí si z ní ale odnáší lekci, kterou hned tak nezapomene. Vedle finanční situace totiž často ovlivnila i jejich vztahy, psychickou kondici a někdy i důvěru v systém. Tedy jakési jemnější společenské předivo, které statistická data nezachytí. V souvislosti s krizí se obvykle mluví především o nejzranitelnějších skupinách, které fatálně ohrožuje jakýkoli propad životní úrovně. Pozice střední vrstvy zpravidla nenabízí tak silné existenční drama, ale jde o největší „masu“ a ze zkušenosti víme, že je to zpravidla právě ona, kdo rozhoduje o atmosféře ve společnosti. A ve finále rozhoduje i volby.

Měl jsem to rád

Inflace v Česku letos na jaře klesla na dvě procenta a zvolna se vytratila z hlavních zpráv. Ekonomové při pohledu do zpětného zrcátka mluví o mimořádně dramatickém období, jaké Česko v novodobé historii nezažilo. Tak velký propad reálných příjmů nikdo z dnešních padesátníků nepamatuje. Analytik České bankovní asociace Jakub Seidler říká, že něco podobného se za poslední tři dekády stalo pouze v roce 2013 v souvislosti s tehdejší světovou hospodářskou krizí. Ale to se české reálné příjmy meziročně propadly o tři procenta. V uplynulých letech to bylo v průměru o devět procent, tedy mnohem víc. „To už jsou čísla, která se dotknou každého s výjimkou těch nejbohatších lidí,“ říká Seidler. Než si za své příjmy budeme moci znovu pořídit to, co v roce 2019, tak si podle jeho odhadů počkáme do roku 2026 nebo 2027.

Lze namítnout, že propad životní úrovně se zdaleka netýkal všech a třeba viceguvernérka České národní banky Eva Zamrazilová v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy prohlásila, že „bohatství domácností zůstalo na svém“. Argumentovala tím, že ačkoli reálné příjmy lidem klesly, celkové jmění domácností (tedy veškerý majetek uložený na účtech, v nemovitostech či akciích) se v krizových letech 2019–2022 rozrostlo z 15 na 20 bilionů korun, tedy asi o 30 procent, zatímco inflace za stejnou dobu „umazala“ jen 25 procent. Podle Zamrazilové zchudli jen ti, kteří neměli nemovitosti, jejichž hodnota se naopak prudce zvedla snahou lidí i spekulantů uložit peníze do bezpečného přístavu bytu či domu. A zchudli podle ní také ti, kteří místo přesunu volných prostředků do podílových fondů či spořicích účtů s relativně vysokým úrokem nechali peníze ležet na běžných účtech. Toto poněkud zkratkovité hodnocení vyvolalo kritiku: část české společnosti nevlastní nemovitosti a část nemá ani volné peníze, které by mohla někam smysluplně vložit, ani potřebné dovednosti (spořicí účty s úrokem kolem pěti procent rozhodně nepředehnaly místy až 15procentní inflaci). Do akcií stále vkládá peníze jen omezená a spíše movitější část konzervativní české populace. Je fakt, že ve vlastním bydlení dnes žijí tři čtvrtiny obyvatel Česka – a jeho hodnota nominálně stoupla –, to ale ještě nic neříká o kvalitě života jeho majitelů, jak ostatně ukazuje i příklad rodiny Kunešových.

„Dostatek peněz na nějaké investování měly jen vysokopříjmové skupiny obyvatel, které si částečně udržely své bohatství. Nízkopříjmové domácnosti naopak zchudly a ocitly se v ohrožení,“ říká Jakub Komárek z organizace PAQ Research, podle nějž krize nejvíce zasáhla rodiny s více dětmi, jednočlenné seniorské domácnosti a obyvatele venkova, kde jsou obecně nižší příjmy a nemovitosti jsou často energeticky velmi náročné. Zároveň dále prohloubila rozdíl mezi životní situací vlastníků nemovitostí a lidí žijících v nájmu. Nájmy totiž výrazně narostly, což zasáhlo jak nízkopříjmové domácnosti, tak i část střední třídy, která neměla to štěstí, že by měla vlastní dům nebo byt.

Jakubu Václavovičovi nedávno naplno došlo, že si ani se slušnou prací nemůže dovolit žít sám v pronajatém bytě. Mladý učitel pracující na soukromé základní a střední škole v Kladně bydlel v rozparcelované staré vile v centru města hned vedle svého zaměstnání, v roce 2022 mu ale nájemné spolu s energiemi najednou vyletělo do hodnot, které spolykaly skoro tři čtvrtiny jeho příjmu. Měl na výběr: buď to přijme, oseká další výdaje a zapomene na možnost něco uspořit, anebo se přestěhuje. Když se ale rozhlížel po nabídkách v okolí, zjistil, že ani jinde není nabídka pronájmu o moc levnější, a do sídlištní garsonky se mu nechtělo. Vázat se obří hypotékou se coby single dvacátník bez rodiny také nechtěl. Nakonec využil nabídky kolegyně z práce a nastěhoval se do cohousingu, tedy sdíleného domu ve středočeské vesnici, kde spolu žije více lidí pohromadě, přičemž sdílejí kuchyň a společenské prostory. Od té doby dává na nájem jen asi čtvrtinu svého příjmu, nemusí se omezovat v každodenním životě a něco i uspoří. Ve spolubydlení je navíc spokojený. „Jsem flexibilní a mám rád lidi,“ říká, i když připouští, že to není pro každého a jako mladý a nezadaný člověk má v tomhle výhodu. Zároveň ale musí denně dojíždět do práce 18 kilometrů, zatímco dříve bydlel v hezkém domě hned vedle školy. „Měl jsem to tam rád. To, že jsem nebyl schopen si udržet bydlení, kde jsem byl spokojený, i když dělám smysluplnou a poměrně náročnou práci, bylo nepříjemné zjištění. Ne že bych z toho někoho vinil, ale cítil jsem určitý pocit nespravedlnosti, protože mám kolem sebe lidi pracující v IT s mnohem vyšším příjmem, kteří na svém životě nic měnit nemuseli,“ říká.

Václavovič je zároveň příkladem člověka s relativně nízkým příjmem, který dokázal uspořit peníze i v době krize a snažil se je chránit před ztrátou hodnoty způsobem, který doporučuje Eva Zamrazilová z ČNB. Na podzim roku 2022, kdy se inflace pohybovala kolem 15 procent a peníze uložené na běžných účtech rychle ztrácely hodnotu, investoval své úspory do akcií přes podílové fondy. Hodnotu peněz sice tehdy neudržel, ale dnes je díky růstu na burzách celkově v plusu. Lidí, kteří zareagovali podobně, je v české společnosti menšina – a důvodem je často fakt, že žádné přebytečné peníze neměli. Ti, kteří ušetřit dokázali anebo měli našetřeno z lepších časů, se pak chovali spíše konzervativně a přesouvali prostředky z běžných účtů na spořicí, kde jim banky nabízely úrok pouze kolem pěti procent.

Faktem je, že zatímco na Západě je investování do akcií běžné, v Česku to pravidelně dělá jen asi čtvrtina lidí. Finanční poradce Jakub Kaifer ze společnosti Partners si zároveň všímá toho, že kvůli třem letům krize se začala část zdejší společnosti o své peníze více zajímat. „Zjistili, že není dobrý nápad nechávat peníze na běžném účtu či stavebním spoření, a začali investovat. Bohužel ale své prostředky dávali nejčastěji na spořicí účty, kde sice měli úrok třeba i šest procent, což ale dlouhodobě není cestou k bohatství, protože tenhle úrok zase klesne,“ říká. Jeho klienti, kteří investovali do akcií přes různé podílové fondy, podle něj v nejhorších časech sice nepřekonali inflaci, ale výnos se průběžně držel kolem osmi procent. Kdo chtěl v době nejvyšší inflace získat třeba 15procentní úrok a udržet tak hodnotu peněz, podle Kaifera musel hodně riskovat a mohl se i „spálit“. „Když někdo spekuloval a dal peníze třeba do různých fondů bez licence ČNB, tak to mohlo skončit tragicky,“ říká Kaifer. 

Hledání viníků

Příběh inflační vlny, kterou si Česko prošlo, má vedle ekonomické roviny i méně nápadné odstíny, které nejsou v datech vidět. Lidé se s rostoucími výdaji nakonec nějak vypořádali, protože jim nic jiného nezbývalo. Tato zkušenost ale ovlivnila i jejich pohled na svět a celkovou atmosféru ve společnosti. Kdo si kvůli neúnosným nákladům vzal druhou práci, je dnes často vyčerpaný a cítí frustraci. Ti, kteří složitou dobou díky vysokým příjmům nebo štěstí v podobě zděděné nemovitosti propluli bez škrábnutí, zase mohou mít pocit, že o nic tak hrozného nešlo a jejich okolí jen zbytečně „fňuká“. Tento nesoulad vytváří v české společnosti těžko měřitelný, ale pro spoustu z nás zcela hmatatelný a citelný tlak.

Například třicátnice Zuzana, žijící v Brně s manželem a třemi dětmi v bytě koupeném na hypotéku, popisuje poslední roky jako jedny z nejnáročnějších v životě. Oba vysokoškoláci, on pracuje ve stavebnictví, ona je vystudovaná adiktoložka momentálně na rodičovské. I s ročním dítětem ale teď pořádá hudební kurzy, aby rodina zvládla finančně vyjít. K tomu se rodina všemožně uskrovňuje a šetří na dovolených, aby mohli starší byt koupený na dluh před pár lety opravit. „Jsem z toho neustálého kolečka vyčerpaná a unavená. Kdybych nechodila na terapie, tak se asi zblázním,“ říká trojnásobná matka. S lidmi kolem sebe, kteří jsou úplně v jiné situaci, má prý občas problém najít společnou řeč. Jako příklad dává kamarádku, která má také malé dítě, užívá si mateřství a nedokáže pochopit, proč ona i s miminkem tolik pracuje. „Ona přitom bydlí v bytě, který její muž dostal od rodičů. Když jí popisuju, jak žiju, nechápe, o čem mluvím. Naše životy jsou v takovém kontrastu, že jsme si přestaly rozumět. Ona to přitom nemyslí zle,“ říká Zuzana. Zároveň je i jí líto, že „peníze“ řeší ve svém životě až příliš často. A vzpomíná na nedávnou situaci, kdy jí matka s dcerou společně vybraly a koupily jako dárek ozdobný svícen, ona ale nedokázala potlačit obavy z „nákladů“, což bylo dceři líto. „Mně to přišlo jako vyhozené peníze. Nedokážu si už některé věci užívat. Ze života zmizela lehkost,“ přemýšlí Zuzana.

To, že ekonomické těžkosti v lidech vyvolávají celou škálu stresu, by určitě podepsal zlínský psychoterapeut Petr Doležal. Rejstřík strachů je široký. O budoucnost rodiny. O to, že méně peněz k dispozici znamená méně nezávislosti a kontroly nad vlastním životem. A taky o to, co se na první pohled může zdát povrchní a marnivé – jak se na mě v ekonomických problémech bude dívat okolí. Ztráta finanční jistoty, lapidárně řečeno „chudnutí“, vyvolává minimálně zpočátku v lidech stud a snahu předstírat, že se nic neděje. „Hodně se liší, jaké okolí si lidé v dosavadním životě vybudovali,“ říká Doležal. Když se něčí skupina přátel, která každý rok jezdí lyžovat do Itálie a přes rok se potkávají na dražších večeřích, nepřizpůsobí problémům jednoho ze svých členů, je to těžší, než pokud si jednoduše najdou i levnější způsoby, jak společně trávit čas.

Propad životní úrovně zároveň může vést k naštvanosti a hledání viníka. První na řadě je pro mnoho lidí logicky politická reprezentace. Podle sociologa Jana Červenky z Centra pro výzkum veřejného mínění v očích voličů každopádně platí, že za ekonomickou situaci může vláda, alespoň to vyplývá z průzkumů. Dobré časy držely u vlády Babišovo ANO a pak ho pandemie, která kromě tří desítek tisíc mrtvých přinesla i zastavení ekonomiky, od vlády zase odstavila. „Téma zadlužování a špatného hospodaření státu hrálo ve volbách v roce 2021 velkou roli a k vítězství současné vlády přispělo,“ říká Červenka s tím, že jakmile padne sousloví „rostoucí státní dluh“, tuzemský volič zpozorní, a tak je to už dlouhá léta.

Tohle všechno hraje proti Fialově vládě, která má své voliče – a jsou to rozmanití voliči ODS, lidovců nebo Pirátů – především ve střední třídě. Slibovala výrazně lepší hospodaření s veřejnými penězi, a to nepřišlo. A jak už bylo řečeno, panuje-li drahota, je to zkrátka „Fialova drahota“. Loni považovaly míru inflace za „nepřijatelnou“ tři čtvrtiny Čechů. To je podle sociologů mimořádně vysoké číslo. A víc než polovina z nás hodnotila ekonomickou situaci (nikoli situaci svých domácností, tu lidé hodnotí tradičně lépe) jako špatnou. To jsou také rekordní čísla.

Přesná data badatelé nemají, ale z toho, co víme, se dá vyvodit, že propad příjmů zahýbe i přemýšlením o politice. Řada lidí volit chce – a aby mohli opustit „své“ strany, museli by mít kam jít. Pokud nechtějí volit ANO nebo třeba SPD, se skřípěním zubů musí svůj hlas hodit stávající vládě. Jak Jan Červenka říká, roste počet lidí, kteří současné vládě nevěří, a zároveň deklarují, že vládní strany budou volit znovu. Zmíněná Zuzana z Brna neříká, koho volila, vždy ale prý byla proti Babišovi, který utrácel víc, než jsme si mohli dovolit. Teď je ale v jiném rozpoložení. „Vlastně nevím, koho volit. Politici před volbami vždycky mluví o rodině. Ale jak se teď žije rodinám s dětmi, to je šílené,“ říká. „Jsem trochu v deziluzi. Přijde mi nevyhnutelné, že bohatí prostě budou bohatší a chudí budou mít problém,“ uzavírá.