Zapomenutí Češi ze školky

Total schön, krásné je to tu. A že to navrhovali Češi? To paní ředitelka nikdy neslyšela. Vede školku v domě, který navrhli čeští architekti. Je to jedna z mála staveb, kterou čeští architekti za socialismu postavili na Západě. Byli to absoloventi liberecké architektonické „školky“, což je ale s touto školkou nijak nesouvisí.

Nejprve tedy berlínská školka. Jmenuje se Mléčná dráha a je v přízemí pětipatrového činžáku. Ze skleněných dveří se vychází přímo do dvora. Dvůr je idylický. Kvetou na něm krokusy a roste tráva, chodníčky jsou umetené, lavičky lákají k posezení, pingpongový stůl k pingpongu. Dokonce i popelnice mají svojí besídku zarostlou rostlinstvem. Domy, které dvůr ohraničují, jsou různé. Některé dvoupodlažní, některé pěti. V něčem trochu staromódní, mají třeba různé asymetrické výčnělky, v jakých si libovala postmoderna 80. let. Ale sympatické jsou pořád. Navíc získaly zajímavého souseda, hned vedle je Židovské muzeum, jedna z nejlepších nových budov Berlína.

Dvůr není uzavřený žádnou bránou, každý na něj může vstoupit. Z ulice na něj ale vedou jen úzké vchody, a to naznačuje, že se jedná o prostor napůl soukromý, takže sem chodí jen ten, kdo se cítí zván. Tento architektonický trik funguje skoro stejně spolehlivě jako vrátný se závorou, nechává ale město prodyšné a průchozí. Byty jsou různě velké a různě drahé, proto tady je pestrý mix obyvatelstva. Paní Angelika Kirst to ve školce může dobře sledovat. „Je to tady opravdu promíchané.

V dražsších bytech bydlí hlavně umělci nebo lidé z akademické oblasti. V těch levnějších víc přistěhovalců. Jsou to ale takoví, kteří se chtějí integrovat a nechtějí se držet jen v imigrantských čtvrtích. Za války v Jugoslávii sem přišlo hodně Chorvatů, tak tu teď máme hodně chorvatských dětí,“ vypočítává. Paní Kirst chodí s dětmi na dvůr už od roku 1987, kdy byla výstavba dokončena. Že je tady všechno vymyšleno do detailu, od přístřešku na popelnice až po sociální skladbu, není náhoda. Výstavba vznikla v rámci akce IBA, International Bau Austellung. Byl to experiment, na který jsou Němci pyšní.

V 80. letech se všude v Evropě řešil problém co s městy. Byla plná aut a kanceláří, ale jak to zařídit, aby tam lidé znovu chtěli žít a neprchali na periferii? Jak dodat trochu přírody a klidu, ale zachovat městský charakter?

V berlínském Kreuzbergu to byl opravdu problém. Podobný jako třeba v Praze na Žižkově. Domy byly stále omšelejší, zanedbanější, dvory špinavé, obyvatelstvo deprimované. Kromě toho tady bylo ještě od války spousta nezastavěného prostoru, kde byly různé provizorní stavby, boudy a garáže, což dojem dále zhoršovalo. Za této situace se urbanisté na radnici v Berlíně rozhodli přizvat architekty z celého světa, aby vytvořili novou, co nejžitelnější tvář města. IBA trvala od roku 1980 do roku 1987 a za tu dobu vznikla řada vizí a plánů a postavilo a opravilo se řada domů právě hlavně v Kreuzbergu poblíž zdi. Ředitelem IBA byl architekt Josef Paul Kleihues. Pracoval u něj také Čech Mirko Baum, což je důležité. A do Berlína přišel z Liberce, což je neméně podstatné.

Architektekt Mirko Baum si našel manželku ze západního Berlína, usadil se tam, začal pracovat pro architekta Kleihuese. A hledal příležitost také pro své kolegy. Byli to architekti, se kterými se seznámil právě v liberecké školce SIALU. (Odbočka: byl to ateliér, kde pracovali čerstvě vystudovaní architekti pod vedením architekta Karla Hubáčka. Každý z účastníku na vzpomíná vždy rád a dojatě, za socialismu to byl pro architekty malý svobodný svět v panelové výstavbě). Mirko Baum se tedy snažil pro své bývalé kolegy najít příležitost, a ta přišla právě v rámci IBA. Josef Kliehues vyzval tým z Liberce ke spolupráci.

Další průběh je trochu komplikovaný, Češi vyhráli soutěž na jiné místo (Tegeler Hafen), nakonec ale stavěli právě sem, do Alte Jacob Strasse. Autory jsou Emil Přikryl (dnes profesor na AVU), Jiří Suchomel (dnes proděkan Technické univerzity v Liberci) a John Eisler (který v průběhu výstavby odešel do Ameriky). Dům navrhli, německé firmy ho postavili a stojí tam, i když jeho uživatelé včetně paní ředitelky Kirst o jeho autorech už nevědí a netuší, že byli z Československa.

Zajímavé na tom je hlavně to, jak se dnes zdá normální dělat něco v cizině. A jak to tehdy bylo výjimečné. Narazila jsem na to, když jsem připravovala článek, který je v tomto čísle Respektu a který je o práci dnešních mladých architektů v cizině. Pro ně je Berlín za rohem. Pro tehdejší generaci to bylo daleko a cesta byla obtížná. Architekt Jiří Suchomel na to vzpomínal: jak před každou cestou na západ bylo třeba vyřizovat výjezdní povolení, vyzvednout si valuty, a ty dojet po návratu vyúčtovat. Jak většinu honorářů zabavil stát. Jak ho zvali na Stb. Jak pro ně bylo nové vidět zblízka kapitalistické stavebnictví. I na to, jak se pak architekti vrátili zpátky na svou stranu železné opony. A architektonický svět dál fungoval bez nich, oni to mohli jen z dálky pozorovat.

Další jeho vzpomínka byla na to, jak ho celníci nepustili z východního do západního Berlína přes Check Point Charlie, protože měl v pasu nějaký údaj opravovaný tužkou. Snažila jsem se to nějak převyprávět paní Kirst a jí to celé přišlo zajímavé. Nechala české architekty pozdravovat a znovu zopakovala total schön. Potěšena tímto úspěchem české architektutry jsem se vydala směrem na východ. Že jsem projela Check Point Charlie jsem si ani nevšimla.