Ve kterém německém městě občané chovají motýly? V tom nejnovějším. Což je samozřejmě Słubfurt. Jak jistě víte.
Tak nás přivítal Majster Reiseführer na nádraží. Mluvil jedno slovo polsky a jedno německy, což působilo trochu potrhle, měl dosti staromódní kravatu, ale projevoval se přátelsky. Jmenoval se Michael Kurzwelly a znal spoustu zajímavostí o svém městě Słubfurtu.
Frankfurt nad Odrou se totiž spojil se sousedním polským městem Słubicemi (jsou od sebe přes řeku, asi jako Český Těšín a Cieszyn) a Słubfurt se tak stal nejnovějším přírůstkem v evropském seznamu měst. Pan Kurzwelly se divil, že jsme o tomto novém městě my, zvídaví evropští novináři, ještě neslyšeli. My, zvídaví novináři, jsme se divili, že dráhy ještě nezměnily tu ceduli na nádraží. Jsou prý strašne pomalé, tyhle německé dráhy.
Ukazoval naší novinářské skupině místní pamětihodnosti a ještě dost dalších věcí nám povídal: že se tady každý od narození musí povinně učit polsky i německy. Že dokonce musí polské děti chodit do německé školky a naopak. „Zajímavé. Nebyly proti tomu nějaké protesty?,“ ptáme se. „Pořád někdo protestuje, to se musí ignorovat,“ praví pan Kurzwelly. Nevíme, jestli žertuje, ale pro jistotu se zasmějeme. Pak nám ukazuje místní peníze, ano, město má vlastní měnu. Také různé brožůrky a mapky. On sám pracuje na univerzitě, kde vyučuje sociálně manipulativní techniky. Pořád přikyvujeme, ale už to začíná být nějaké divné.
Teprve asi za hodinu procházení se zjistilo, že to je celé úplný nesmysl. Přesněji, je to umělecký projekt, kterým Michael Kurzwelly zmátl už dost lidí včetně samotných občanů Frankfurtu nad Odrou i Słubic. Protože v manipulativních technikách je zkušený. On a další umělci tady pravidelně matou občany. Jeden z přizvaných kolegů vymyslel třeba právě słubfurtskou měnu, která vypadá dost podobně jako jednoeuro. Ztrácel nenápadně mince po ulicích a sledoval a natáčel reakce občanů. (Detaily
.)
V rámci jiného projektu vzniknul také znak Słubfurtu s kohoutem. Proč zrovna kohout si nepamatuji a nejspíš to žádný důvod nemá. Nicméně občané byli vyzváni, plakáty i v novinách, aby se zúčastnili soutěže s hlavní cenou 500 eur. Šlo o to, kdo nejlépe zakokrhá jako kohout ze Słubfurtu. Zájemců byly desítky a nikomu vlastně nepřišlo divné, že žádné takové město neexistuje. Cena byla v každém případě pravá a pocházela z grantu Horního Rakouska. Hornorakouští sedláci pak zasedali v porotě a vybírali nejzdatnějšího kohouta. Byl jím třináctiletý hip hoper, který také skutečně obdržel slíbenou odměnu. (Možno si poslechnout zde, stojí to za to, tamtéž také více o autorovi.)
Michael Kurzwelly s kolegy zmanipuloval pro své cíle obyvatelstvo, hornorakouské sedláky i naši výpravu, načež vykládá více v restaurantu v Słubiích. On sám pochází z Bonnu a vystudoval malbu. Měl polskou manželku a žili spolu v Poznani. V roce 1998 přišel do Frankfurtu nad Odrou, protože tady získal grant: šlo o to, aby spolu s dalšími umělci pojednal veřejný prostor. A takto to dopadlo.
Tím se tomu ale neposmívám, protože to jsou docela dobré happeningy. Mají být příspěvkem k tématu identity, a také asi jsou. Je docela zajímavé zjistit, že lidé se mohou identifikovat s městem, které není.
Lidská identita je téma složité a rozhodně vhodné k pomalé debatě u kávy po obědě, který v polské restauraci stál ani ne dvě eura. Nejen ceny jsou tady v Polsku jiné, než na německém břehu. Výzdoba je divoká (na obrázku lampa ve tvaru květiny, která má však místo květu obrovitou vinnou sklenku. Ano.) a obsluha zemitá.
Jídlo je tu také jiné, tady se vaří žurek a pirogy. Vůbec celé polské městečko Słubice je jiné než Frankfurt: rozbité fasády, boudy s prodejem levných cigaret, díry v chodnících.
To za řekou panuje ordnung, umetenost a všude jsou vidět německé peníze. Jenže jinak je Frankfurt nad Odrou taky periferie, nezaměstnanost je tu velká, platy malé. Němci tedy chodí do Polska se najíst, levně nakoupit na trhu a povzbudit se pohledem na někoho, kdo je na tom hůř než oni. Oba břehy se navzájem využívají, ale jinak je dělí chlad ledový jako vody hraniční Odry (viz obr, hoši se právě sázejí, kdo tam vleze, nakonec tam naštěstí nevlezl nikdo. V pozadí jediný most, který byl dlouhá léta zavřený.)
Ovšem Michaelu Kurzwellymu se povedlo, že Poláci a Němci společně kokrhají, nebo chovají motýli (ano, i to byl jeden happening. Skupina „vědců“ donutila občany, aby doma chovali motýli a pak „zkoumali“, jestli migrují mezi Polskem a Německem. Více
.) a provozují i mnohou jinou surreálnou činnost. Sousedé, co se zrovna nemusí, si tím budují společnou identitu „Słubfurtskou“.
Související zajímavou reportáž Báry Procházkové ze Słubfurtu, psanou pro tištěný Respekt najdete zde.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
