Topografie teroru a špatný vtip

Potká se Fin, Němec, Polák, Čech. A Fin povídá: „Já státu věřím. Komu bych už měl důvěřovat, když ne státu?“

Začíná to jako vtip, ale není to vtip. Fin to myslel vážně. To jen já a Polka se smějeme, protože si myslíme, že si dělá legraci.To Fina poněkud podráždí a poukazuje na případy, kdy státní vědecká instituce vyřešila společenský problém, jak stát rozumně reguluje výstavbu, školy a zdravotnictví a tak dále. „Všechno je transparentní, každý si to může ověřit,“ říká ještě. Myslí to zcela vážně.

Němec zatím mlčel. Pak udělá gesto naznačující zvracení. Chce tím říct, že státu nevěří a že taky, jako my z východní Evropy, za vším vidí úplatky, lobby, politické dohody a tak dál. „Ale aspoň si to všichni přečtou v novinách. A vědí, co se děje,“ připouští. Protože ani tady nefunguje všechno, jak má, ale aspoň to obyvatelstvo vzrušuje, neutají se to, popíšou se o tom stohy novinového papíru. Zprávy o jednom takovém skandálním případu jsou dokonce součástí výstavy přímo v centru Berlína.

Tento konkrétní skandál se odehrál kolem dokumentačního centra Topografie teroru. Na pozemku, kde sídlilo mezi lety 1933 – 45 vedení SS i gestapa a kde byl středobod nacistické moci.

Už sedmnáct let se tady staví památník a vědecké centrum. Výsledkem je Lidl. Ne úplně, samozřejmě, ale tuctová architektura.

Měla to přitom být nevšední stavba srovnatelná s židovským muzeem a s památníkem obětí holocaustu, což jsou dvě asi nejatraktivnější nové stavby Berlína. Toto měla být třetí, ale nebude. Nemluvě o tom, že vše mělo stát v roce 1997. Částečně už také stálo, tyčily se zde tři pozoruhodné věže od švýcarského architekta Petera Zumthora, nositele Pritzkerovy ceny, jednoho z nejzajímavějších architektů dneška. Ale ty se zbouraly a stavělo se znovu a hůře.

Ale od začátku. „Tady měl psací stůl Himmler, Heydrich, Kaltenbrunner a jejich pomahači. Tady se zrodila rozhodnutí o pronásledování politických odpůrců, o „germanizaci“ obsazených území, o vraždění sovětských válečných zajatců, o vyhlazení Židů,“ píše se v turistickém průvodci. Bylo tedy jen logické vytvořit tady něco, co tu dobu připomene. Něco, co přivodí mrazení v zádech. V architektonické soutěži zvítězil právě Švýcar Zumthor, autor staveb stejně prostých jako působivých (nejslavnější jsou jeho lázně ve Vals nebo švýcarský pavilon na Expo 2000 v Hannoveru, více o něm v recenzi v pondělním tištěném Respektu). Součástí jeho projektu byly právě tři věže, jejichž plášť měly tvořit jakési tenké betonové pruty, šedý rastr, přes který člověk vidí dějiště hrůzy.

Těžko si to však představit a ještě hůře postavit. Začalo se stavět, ale technologie byla náročná. Stavební firma ještě navíc zkrachovala. Za těchto okolností se stavba protahovala a všechno bylo stále dražší. Nakonec se zjistilo, že namísto 40 milionů marek by to celé stálo 70 milionů. Stavba se zastavila.

Byla to dost velká ostuda, která dále pokračovala. Zemská vláda, jakožto investor to nezvládala a spolková vláda do toho vstupovala, obviňovaly architekta a naopak, Peter Zumthor měl projekt předělat, ale nakonec k dohodě nedošlo. Tři věže, které stály asi dvacet milionů eur, nejdřív zchátraly a pak se zbouraly.

Až v roce 2006 proběhla nová soutěž. Vyhrála architektka Ursula Wilms z Berlína, kterou zaměstnává velká a zcela konformní kancelář Heinle, Wischer und Partner a u níž byla záruka, že už nebudou další problémy. A dokumentační centrum s památníkem už stojí. Je to obyčejná přízemní stavba, asi nejzajímavější na ní je fasáda z ocelových prutů. Oficiální otevření je naplánováno na 8. a 9. května a tentokrát to tedy snad vyjde.

Expozice o historii místa, která už léta visí na ulici, se konečně přesune dovnitř. Panelů ovšem za poslední roky několik přibylo. Na nich se, celkem detailně líčí všechny peripetie se stavěním a bouráním, vystaveny jsou i kritické novinové články. Je to oblíbený turistický cíl, každý rok tudy projde 400 tisíc lidí. A všichni si mohou přečíst, že tady nadace, která místo spravuje, plus spolková země Berlín plus německý stát vyhodily miliony. Mluví se o tom docela otevřeně. Na stavbě je umístěná i webová kamera, aby se občané mohli přesvědčit, že tentokrát za jejich peníze přece jen něco stojí. 

Foto: Karolína Vitvarová-Vránková