Ráj mezi paneláky

Je to nejhorší adresa a lidé odtamtud prchají. Za dvacet let se jich odstěhovalo čtyřicet tisíc. Sídliště Marzahn-Hellersdorf bylo největším sídlištním komplexem NDR. Dnes je známé hlavně tím, že tam je spousta prázdných bytů, hodně cizinců, nezaměstnaných a starých lidí a nikdo tam nechce bydlet.

A nyní překvapení. Když tam člověk přijede uvidí kvetoucí rajskou zahradu se spokojeným, dosti přátelským obyvatelstvem. Je to velké vítežství berlínských urbanistů a politiků a také peněz ze všemožných veřejných zdrojů, které se sem nalily. Výsledek je, že to tady vypadá opravdu hezky.

Herr Rossberg přerušil sekání a zamyslel se: „Že je Marzahn strašný, říkají hlavně lidé, kteří tady léta nebyli. Přitom se tu bydlí krásně. Měl bych tohle někde ve městě?,“ ukazuje kolem sebe. Je to opravdu líbezné: spousta stromů a obecní zeleně, kolem domů upravené zahrádky s trpaslíky. Také jeho zahrádka kvete, vedou z ní schůdky přímo do bytu, na nich manželka přepichující rostlinstvo. On sám pracuje se sekačkou, za níž zůstává zastřížená brázda, a u nohy mu hopká psík, rovněž čerstvě zastřižený. Dohromady obrázek nezkalené pohody.

Rossbergovi totiž získali byt v místě, kde proběhnul berlínský nejradikálnější a nejúspěšnější pokus o oživení paneláku. Místo se jmenuje Ahrnsfeldské terasy (Ahrensfelder Terrasen) a jezdí se sem dívat celé exkurze.

Ještě v roce 2003 tady stály klasické paneláky, jedenáct pater vysoké. Jednotná socialistická výstavba pro potřeby jednotně vyprojektovaného „socialistického životního stylu,“ což znamená maminka, tatínek a dvě děti. Jenže kdo si na tenhle model dnes vzpomene? A zvláště tady v Marzahnu, kde žije hodně starých lidí, dost svobodných matek i velkých přistěhovaleckých rodin, rozhodně nic jednotného.

Právě proto se zde majitel (firma Degewo) ve spolupráci s městem odhodlali k experimentu. Z jedenáctipatrových se staly domy tří až šestipatrové. A úplně jiné než ty původní. Mají teď velké lodžie, prostorné koupelny s oknem, obytné kuchyně a všechno to, co se momentálně od moderního bytu očekává. Je tu teď devětatřicet různých typů bytů, ty přízemní se zahrádkou.

Ne že by to bývalo šlo snadno. Na začátku obyvatelé protestovali, a aby se s nápadem smířili, udělali jim zde pro představu tuto názornou pomůcku. Nasvítili jen byty, které měly zůstat, ostatní jsou ve tmě. A pak se začalo rozebírat, panel po panelu, právě tak, jak se před tím stavělo.

Architekti ve snaze to zde polidštit poněkud nadužívali barvy zmrzliny, hlavně jahodovou a vanilkovou, což ale nebylo třeba. Největším krokem k lidskosti je zmenšení domů na lidské měřítko. Také milé, travou porostlé kopečky mezi nimi a vůbec zeleň a soukromé předzahrádky, které dávají celým terasám punc osobní péče.

Nejdřív se stavěly nájemní byty, později i byty určené na prodej. Koupě takového bytu byla samozřejmě důležité gesto, majitelé tím dali najevo, že svoji budoucnost skutečně spojují se sídlištěm. „Proč jsem to koupili? A proč ne? Nemusíme platit nájem a máme celý důchod pro sebe,“ uvažuje Herr Missal (na obrázku vlevo se psem. Potkala jsem v Marzahnu vůbec někoho bez psa? Také mi skoro všichni, s nimiž jsem mluvila, říkali, že jsou policisté a skoro bych řekla, že byli už za DDR. Co tenkrát dělali jsem se raději neptala. Mimo to je tady jedno z ohnisek berlínských neonacistů a pár chlapců s náckovskými kšandami jsem tu taky potkala, jak jinak než se psem. Tím chci říct, že tu pod povrchem jistě leccos dříme a není vše jen pěkné a růžové.)

Péče, investice a snaha o zlepšení je tady nicméně vidět na každém kroku. Otázka je, co z toho plyne pro nás. V Česku se většina sídlišť u velkých měst zatím drží v chodu, lidé odsud neprchají, protože vesměs nemají kam a jsou tam zvyklí. Ale nenápadně se objevují trhliny v pohodě: třeba to, že obyvatelé sídlišť stárnou. Nebo to, že lidé, kteří si byty koupili při privatizaci, je teď dále pronajímají, a to většinou jen krátkodobě, takže přestávají fungovat sousedské vztahy.

Moc sofistikovaně se tyto problémy neřeší, maximálně se do sídliště vpustí developer, aby na atraktivních místech udělal nástavby nebo nové domy. Tady v Berlíně jsou na to celé týmy, sociologické výzkumy, veřejné peníze a řada kreativních nápadů. Výsledkem je spokojený Herr Rossberg i Herr Missal a celkově hezké, fungující prostředí. A taky dlouho nezažitý pocit, že město se úsilím politiků může skutečně vylepšit.

V oficiálních materiálech o Marzahnu se píše, že místo má tak špatnou image hlavně díky médiím. Takže opravuji začátek. Marzahn je NEZASLOUŽENĚ špatná adresa a malý výlet sem, v den, kdy kvetou pampelišky, může dopadnout docela optimisticky.