Pokus nad Labem

Vypadá to zatím jako rozestavěný panelák, ale bude to údajně jedna z nejkrásnějších koncertních síní světa. Labská filharmonie v Hamburku bude svými tvary připomínat dvacetipatrový zaoceánský parník. Toto a celá čtvrť kolem je momentálně asi největší a nejsledovanější staveniště v Evropě. Tentokráte tedy o Hafencity, o hamburské kráse.

Nejdříve ještě k té koncertní síni. Labská filharmonie (elbphilharmonie.de) stojí na ostrohu, z obou stran kolem ní teče Labe. Žádný pramínek z Krkonoš. Je kalné a rozvlněné, a stejně rozvlněná bude fasáda koncertní budovy. Také interiér sálu pro více než 2200 diváků se vlní a houpe. Hotový by měl být v roce 2012, ale už dnes se do něj dá strčit hlava. V malém pavilonu kousek od skutečné síně je takzvaný akustický model, člověk vystoupá po schůdkách a prostrčí hlavu do zmenšeného sálu asi jako do obráceného lavoru a může si tam i zazpívat. Budovu narýsovali Jacques Herzog a Pierre de Meuron, dva švýcarští architekti, momentálně na předním místě v žebříčku hvězd (Národní stadion v Pekingu například), podle toho bude také výstřední a drahá, odhaduje se nejméně 240 milionů eur (v přepočtu 7 miliard nebo také dvě až tři „Chobotnice“). Prohlídky jsou tu každou neděli, ale jak už bylo řečeno, zatím je to panelák pod lešením.

V hamburském přístavu to není zdaleka jediná extravagantní stavba, jsou jich tady desítky. Nové Hafencity v hamburském přístavu bude skoro dvakrát větší než pražské Staré Město. Jenže to se vyvíjelo tisíc let, a tady to má být hotovo za pár roků. Moderních architektů, kteří si mysleli, že dokáží narýsovat město lépe, než jak normálně naroste, bylo dost a většinou to zrovna nedopadlo. Právě proto je Hafencity tak zajímavé a všichni ho sledují. První část byla dokončená letos na jaře, je už více méně obydlená a obyvatelé se chystají na první Vánoce nad Labem.

A jde to tedy, vyprojektovat a postavit si místo nepotřebného přístavu kus města? Když jsem tam ráno dojela lodí MHD, vystoupila na molu a vkročila mezi ty skvělé fasády od nejlepších architektů, bylo to jako vstoupit do architektonického časopisu. Vypadalo to, že to jde. Že toto je triumf architektury. Krásné domy se skvěly přímo nad vodou a racci pochvalně řvali.

Podruhé to ale bylo slabší. Nejdřív jsem deset minut hledala schody z mostku na chodník. Když jsem je našla, vedly do nějaké garáže a dál to nešlo. Pak jsem se šla podívat k nejnápadnější budově. Je vykloněná do strany, má fasádu z bílých průsvitných jakoby puchýřů. Jako centrálu ji využívá Unilever. V přízemí mají podnikovou prodejnu, kde se prodávají zubní pasty, margaríny, zmrzliny a krémy na ruce a vše, co ve své zázračné kuchyni dokáží navařit, nechci vědět z čeho. Problém je, že z tohoto pohledu vypadá také budova trochu našlehaně jako margarín: je to vlastně normální betonový kancelářský dům, jen s extravagantní fasádou a krásnými lustry. Což je tak trochu případ všech těch skvělých domů kolem.

Po ulicích tu chodí samí IT experti a bankéři, mladí, bílí, úspěšní, protože hlavně ti tady pracují a bydlí. Po chvíli to začne být trochu nuda. Vynikne to zejména, když se člověk podívá do PR materiálů Hafencity. Tak často tam píší o tom, že tohle má být město pro všechny a že tady může bydlet každý, že je úplně jasné, že v tom bude asi nějaký háček. Ten problém jsou pochopitelně ceny: v Hamburku stojí měsíční nájem za metr čtverečný v průměru necelých 7 eur měsíčně, tady to je 10–12 eur (ty údaje jsou volně podle různých novin, ale zhruba to tak bude). Koupit si tu rodinný loft přijde na nějakých čtrnáct milionů korun v přepočtu. Hamburk je drahé město, ale tady je to ještě dražší a Hamburčané nadávají, že kvůli Hafencity jdou ceny dál nahoru.

Na plánování se podílí město a je pravda, že se snaží vyvarovat všech možných předchozích omylů různých utopistů a sociálních inženýrů. Vše se tedy děje velmi poučeně: developeři spolu soutěží na jednotlivé pozemky, přičemž rozhoduje ne cena, ale kvalita projektu. Na to, aby „podporoval vývoj sociálních procesů“, tady angažovali dokonce placeného sociologa, který má dohlížet na to, aby všichni byli šťastní a měli se rádi, a zapustili zde kořeny, a aby se o tomto smělém projektu později nemluvilo jako o utopii, která se zase jednou nepovedla. Zatím se to nedá říct. Uvidíme za deset, za sto a za tisíc let.