Nové Neue Museum

Fronty jsou tu dlouhé. Na vstup, na šatnu i na záchodek. Dav je dokonce poněkud nervózní a dychtivý, jako by tu snad mělo být něco zadarmo, ale není, neboť je tu muzeum. A tohle jsou jen poslední okamžiky čekání, na otevření Neue Museum se už Berlíňané řadu let načekali, vlastně už od války, kdy bylo rozbombardované. Nejdřív dlouho trvalo než se vůbec něco začalo dít, pak se debatovalo, kdo a jak by měl muzeum dostavět a od roku 2003 se začalo opravovat. A teď, v říjnu 2009, přestřihla Angela Merkelová pásku a smí se dovnitř. Lístek je ovšem třeba zakoupit aspoň den předem a dostavit se ve stanovený čas, protože nával je značný, kvůli starým sbírkám i kvůli nové architektuře.

V tomto blogu půjde hlavně o krásné domy, a Neue Museum je rozhodně krásný dům. Má dvě části. Jednak tu původní, trochu velikášský prušácký chrám umění s antickým sloupovím z roku 1830. Pruská sláva je však již poněkud zašlá a muzeum za posledních pár desetiletí omšelé a mírně rozstřílené. To staré se nijak drasticky nerenovovalo, patina zůstala, ale přibyly nové části od britského architekta Davida Chipperfielda. Není to ale žádná extravagance, nýbrž solidní, konzervativní architektura, založená na tradičních tvarech a ušlechtilých materiálech. V hale stojí šedá pohovka potažená kůží a před dosednutím si bezděčně oprašuji kalhoty, protože mám strach, abych neposkvrnila tuto prvotřídní hovězinu. A tak je to více méně se vším: světlý kámen, tmavé dřevo, ušlechtilost sama. Klidné přímky a plochy, nic zneklidňujícího.  a je to jeho odpověď na extravagance architektonických „superstar“. On je tedy taky jedna z nich, ale decentnější.

I tak si ovšem v průběhu výstavby užil dost kritiky, za to, že chce starý dobrý muzejní okrsek z časů osvíceného Königa Fridricha Wilhelma zaneřádit současnou architekturou. První návrhy byly také podstatně divočejší, pak se ale umírnil a zvolenému přístupu nemůže nikdo nic vytknout. Snad jen to, že je až moc slušný a korektní. Ale ne, je to opravdu dobré.

Ne všichni návštěvníci sem samozřejmě jdou na Chipperfielda. Hodně jich tady stojí na

Nefertiti. Busta egyptské královny, ta, o kterou se Německo pře s Egyptem, je hlavní lákadlo. Je pěkná, má však v jednom svém mandlovém oku pouze bělmo, což jí dodává trochu vyšinutý výraz.

Je tu ještě také spousta starověkých náhrobků a soch, papyrů a dalších pozůstatků zaniklých civilizací. Mě osobně to vždycky trochu znervózňuje, že byly tak vyspělé a tak snadno někam zmizely. Raději jsem to tedy moc neprohlížela, abych se nemusela sama sebe ptát, jestli každý rozkvět je předzvěst zániku a za jak dlouho to asi tak přijde na nás.

Naštěstí existují lidé, kteří to nevidí tak černě. Například Neil McGregor, ředitel Britského muzea v Londýně. A že prý obnova muzea navazuje na „nejlepší ideály evropského osvícenství“, a že jako oni v 19. století, i my víme, že kdo chodí víc do muzea a víc se zajímá o cizí civilizace, bude lepší občan té naší. Co také jiného může říkat ředitel muzea, zvlášť když píše oslavný článek do Die Welt. Na druhou stranu, vypadá to dobře, když se před muzeem tísní davy, mnohem líp než když se tlačí před novým obchoďákem. Tak třeba ano, a třeba McGregor ví, o čem hovoří.