Nacistická televize a tenkrát na západě

Berlínská televizní věž? Je malá, železná a skoro nikdo tam nechodí.

Funkturm na berlínském výstavišti je taková trochu větší Petřínská rozhledna. Nebo také polovina Eiffelovky, kterou je tato věž inspirovaná, stejně jako ta na Petříně. Litinová, postavená v roce 1926. Už tehdy se tady experimentovalo i s vysíláním televizního signálu.

Pravidelné televizní vysílání odsud bylo zahájeno v březnu 1935, a bylo to údajně vůbec první pravidelné vysílání na světě. Třikrát týdně, vždycky od dvaceti do dvaadvaceti, zpravodajství, přenosy, části filmů.

Dosti moderní koncept, a brzy bude pěkné 75. výročí. Je ale otázka, jak moc se to oslaví, neboť tato první televize měla za cíl hlavně „otisknout obraz vůdce nesmazatelně do každého srdce,“ jak řekl u příležitosti zahájení Eugen Hadamovsky, vedoucí říšského vysílání (Reichsendeleiter). Za tímto účelem byly zřízeny veřejné televizní místnosti (Fernsehestube), kde mohlo televizi sledovat společně a zdarma vždy až třicet lidí. S velkým zájmem se setkaly zejména přenosy z Olympiády 1936, což byl první sportovní přesnos v dějinách televize. Divácký požitek byl však limitovaný, obrazovka měla uhlopříčku 22 cm. Také se dalo dívat jen v Berlíně, až v roce 1938 začalo vysílání i v Mnichově.

V té době bylo v Berlíně a okolí několik televizních místností a asi 250 privátních televizorů. Zároveň se ovšem vyvíjela také malá dostupná lidová televize. „První televizní přijímač (televizní lidový přijímač E 1; cena 650 říšských marek, rozměry obrazovky 20 x 23 cm), který německý průmysl Hitlerovi představil, věnoval vůdce Evě Braunové, a sice do jejího malého dvoupatrového domu v mnichovské Wasseburger Straße,“ uvádí server http://www.mluveny.panacek.com/, kde je k tématu to a mnohem více.

Ale nyní již na věž Funkturm, odkud se vysílalo. Z U-bahnu se vystupuje na Theodor-Heus-Platz, tehdy náměstí Adolfa Hitlera. Věž stojí na výstavišti, nahoru se smí za čtyři eura. Dá se vyjet na vyhlídkouvou plošinu ve 126 metrech, nebo pouze do restaurantu ve výšce 55 metrů. Jelikož v Berlíně teď sněží a fouká vítr, vyhlídková plošina byla zavřená, takže to bylo jen na kávu v restauraci. Což ovšem nebyl špatný zážitek s kouzlem spíše nechtěného než chtěného. Jestliže na velkou televizní věž na Alexanderplatzu se chodí z ostalgie, tady je něco podobného v západním vydání (na fotografii Herr Konak chystající večerní bufet).

Zajímala jsem se při té příležitosti, zda existuje něco jako westalgie. Existuje. I ten pojem se občas objeví. Nikdy se ale neuchytil, nemá jasný obsah a objevuje se skoro vždy jen jako protipól ostalgie. Wessies, s nimiž jsem o tom mluvila, trochu mrzí, že se pořád všichni vracejí k pionýrskému šátku a trabantům. O co jsou horší jejich vzpomínky?

Restaurace na Funkturm je dobré místo, kde o tom uvažovat. Westalgie tady je, není ovšem z barevného plastu a není tak vidět. Je to třeba dřevěné vykládání na zdech z roku 1950, které nepředstavuje dělnickou třídu, nýbrž zátiší s květinou. Vypadá to ovšem trochu podobně. Je to také nóbl brokátová vestička číšníka Herr Konaka, která upomíná na lepší, solidnější časy. Je to výhled na blízký Charlottenburg, baštu slušných, dobře situaovaných Wessies, kteří tu žijí v secesních domech mezi knihami a obrazy a na dveřích mají mosaznou jmenovku.

Pohled z okna byl jinak dosti nudný, hlavně dálnice, tma a mlha. Jako dechberoucí vyhlídka to tedy zrovna nefunguje. Ale jako trochu zvláštní posezení pod dohledem Herr Konaka, jako místo pro zkoumání westalgie, jako pozoruhodnost třetí kategorie, jako připomínka divných počátků televize – skoro ideální.

(Ještě: na každé věži jsou samozřejmě nejdůležitější údaje. Tato má 150 metrů, televizní věž na Alexanderplatz 368 metrů, Eiffelova bez antény 300 metrů, Petřínská rozhledna 60 metrů. Funkturm stojí na čtyřech rozkročených nohách, jsou ovšem rozkročené docela málo - 20 x 20 metrů, u Eiffelovy věže je to 129 x 129 - a také na tom si Berlíňané z nějakého důvodu zakládají.)