Knížku můžete zavřít. Obraz sundat ze zdi. Ale na domy se musí dívat každý. Takhle vysvětluje Thomas Krüger, proč lidi stále více zajímá architektura. Založil na tom svoji živnost, ukazuje a vysvětluje návštěvníkům nové stavby Berlína. I když původně měl se svým životem trochu jiné plány.
Toto jsou dosti důležité sloupy.
Startseite">www.ticket-b.de) poskytují výklad jen promovaní architekti. Diplom z architektonické školy, to je jeho značka.
Když byl diplom ještě čerstvý, chtěl Thomas Krüger samozřejmě stavby sám projektovat, ne je ukazovat. V 90. letech navrhnul několik bytových domů, získal i nějakou tu cenu, pak ale bylo stále těžší dostat se k práci. V té době se zároveň dokončovaly velkolepé berlínské stavby a každý na ně byl zvědavý. Pan Krüger tehdy učil na univerzitě. „Přijeli švýcarští architekti a chtěli udělat prohlídku Postupimského náměstí. Provedl jsem je, vlastně jsem jim jenom vykládal to, co už jsem stejně věděl. Dostal jsem zaplaceno hotově, dívám se na to a říkám si: takhle snadno a příjemně si architekturou peníze nevydělám,“ vzpomíná dnes. Spatřil, jak před ním zeje díra na trhu. A vyplnil ji.
Už třináct let ukazuje zájemcům, jako jsou třeba architekti z Česka, novou tvář města. Vesměs jsou zaujati.
Stavební boom v Berlíně je už u konce, ale návštěvníky prý nová architektura stále táhne. „Bilbao efekt“ se koná i v Berlíně, lidé přijíždějí, aby viděli nové ikony: Potsdamer Platz, Židovské muzeum, Reichstag a celou vládní čtvrť, krematorium, energeticky úspornou architekturu. A Thomas Krüger a jeho kolegové jim je ukazují, každý rok mají prý na dvě stě skupin. Projektují už jen minimálně, devadesát procent práce v jeho kanceláři jsou prohlídky města. Mají už své know how, kontakty i svá místa, na nichž milovníkům architektury spadne čelist. České architekty například vyvezl na balkón Akademie umění. Zde se jim naskytnul apartní výhled na nové domy v okolí Brandemburské brány.
Nápad se osvědčil, postupně se přidali také architekti v jiných městech (dohromady je jich už 28) a vznikla celá síť „průvodcujících architektů“ (
). Česká města tedy zůstávají zatím neobsazena, a pan Krüger to tímto nabízí.
To, že se zatím nikdo v Česku nenašel bude asi částečně také tím, že čeští architekti zatím nemají příliš velkou motivaci hledat jinou práci. Snad není moc kruté to tady v Berlíně takhle říct, ale jsou na tom lépe než berlínští. V Česku sice krize zarazila některé velké stavby, drobní stavebníci pořád ještě celkem usilovně budují své domky na předměstí, takže práce u nás stále je. V Berlíně, jakkoliv je to metropole prosperujícího a bohatého Německa, to mají mnohem těžší.
Je to jeden z miliónu paradoxů tohoto města. Na jednu stranu je to staveniště Evropy, na druhou stranu tady architekti už léta nezavadí o práci. Důvodů je hned několik. Město se vyčerpalo na velkých extravagantních stavbách v 90. letech a pokladna je beznadějně prázdná. Na stavebním boomu ale vydělali hlavně prestižní mezinárodní kanceláře a na Berlíňany mnoho práce nezbylo. Architektů je přitom v tomto kreativním městě dost a dost a ze škol vyjdou každým rokem desítky dalších. Na druhou stranu se tu nedostává zákazníků. Solidní německý střední stav, který by měl peníze, budoval si domy, malé provozovny, obchody, ten se drží spíše v Hamburku nebo v Mnichově. Berlín je chudý a konkurenční boj mezi architekty tvrdý. „Je to jako válka,“ říká Thomas Krüger.
Mluvíme o tom v restauraci na střeše Reichstagu. Jeho hosté po procházce sedli za stůl, bělostné ubrusy jsou naškrobené a ladí s ušlechtilou kopulí od architekta Sira Normana Fostera v pozadí. Nad tou vší elegancí ovšem visí otázka. Není to přece jen trochu frustrující, když architekt po patnácti letech kariéry ukazuje ostatním jen stavby svých mnohem úspěšnějších kolegů? „Zpočátku to trochu frustrující bylo,“ zamyslí se pan Krüger. „Ale myslím, že teď je spíš frustrující být v Berlíně architektem. Ta práce už opravdu není hezká, o navrhování už ani nejde, jen o přežití,“ říká dále a zní to, že to tak i myslí. Na pracovním trhu to tak asi bude stále častěji, že člověk bude muset změnit plány a bez lítosti se vydat jinou cestou. Thomas Krüger je toho důkazem. Napíchne sousto tetřeví teriny či pštrosího vejce nebo něčeho podobného, co je před ním naaranžováno, a řekne: „Tohle je přeci docela příjemné.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
