Vapování působilo jako vzpruha bez následků. Dokud jsem nezkusil přestat

Přesně před čtyřmi týdny jsem přestal kouřit elektronické cigarety. A hned na úvod bych rád čtenáře ujistil, že tento článek nevznikl s cílem kohokoli vychovávat. Píšu ho z čistě sobeckých důvodů. Věřím totiž, že když své předsevzetí skoncovat s vdechováním nikotinové páry ohlásím veřejně, bude pro mě těžší se ke starému zlozvyku vrátit.

Pokud tedy sami vapujete, nemám v úmyslu vás nabádat k abstinenci. Jestli si ale bez oné lesklé trubičky jen stěží dokážete představit běžný pracovní den, neustále kontrolujete, zda máte ještě dost náplně či nabitou baterku, a trochu vás to znepokojuje, pak vás postřehy jednoho aktuálně odvykajícího uživatele možná budou zajímat. Zvláště proto, že jde navzdory masivně rostoucí popularitě vapování o překvapivě málo zmapovaný terén.

Čtyři týdny, které uplynuly od mého posledního šluknutí, jsou příliš krátká doba, abych mohl prohlásit, že jsem se zlozvyku bezpečně zbavil. Troufám si ale tvrdit, že už jsem z nejhoršího venku, a můžu popsat, co odložení této záludné závislosti obnáší. Nejde o nic příjemného, pocit osvobození, který se dostavil, ale chutná lépe než ta nejlahodnější mangovo-melounová příchuť.