Mlčte! Kdo vám dovolil mluvit?

Tohle nebylo krásné. Bylo to naprosto příšerné. „Ruce z kapes,“ napomenula mne, už asi po sté, stárnoucí policistka. Ostrá jako břitva, kterou si asi denně holí knír. Nesnesitelná. Stejně jako ostatní příslušníci, kteří nás už dvě hodiny nutí stát zpříma, nesedat si, nemluvit. Jen ten, kdo projde celou proceduru bez odmlouvání, má šanci být vpuštěn do Dreamlandu, země snů.

Začněme bazénem. Veřejné lázně i se sluneční terasou pro pány byly na tom místě už před sto lety, postupně je ale přestavovali, takže jeho dnešní podobu vyjadřuje asi nejlépe slovo „plavečák“. Prostě takové nepřekvapivé sportovní zařízení z osmdesátých let. V roce 2002 už sportovní svaz, který ho vlastnil, neměl na provoz, a tak to tu zavřeli. Jenže doby se mění. Před pěti lety byla městská část Wedding chudá čtvrť s ne zrovna sexy sociální skladbou. Teď se ale dostává do módy, stahují se sem umělci, vznikají tu podniky zajímavější a levnější než v centru, začíná to tu ožívat.

A Stadtbad Wedding je toho důkazem. Koupil ho investor, firma, která má vyvinutý čich na peníze a tuší, že by se to tady jednou mohlo vyplatit. Prozatím dal bazén k dispozici umělcům: mezi kachlíčkami a skříňkami z plechu se konalo už několik výstav, v prázdném bazénu taneční party a tak dál.

Je to dobrý zážitek a berlínské publikum se sem stahuje. Berlíňan Tai povídal, že když tady byli naposledy na vernisáži, bylo tu úplně plno. A když se člověk zaposlouchal do šumu kolem, vznášelo se všude jen jediné slovo „cool“ „cool“ „cool“ „cool“. Bylo toho na ně trochu moc, takže radši šli. Ano, toto je odvrácená stránka Berlína.

Projekt  „Dream your utopia“, takové šílené, nepříjemné a provokativní umění, to je zase ta lepší tvář Berlína. Nizozemský umělec Dadara (vlastním jménem Daniel Rozenberg, 1969) založil své dílo na tom, že bude diváky trápit a znejisťovat, a mohu potvrdit: zvládnul to dobře.

Začalo to přitom nenápadně, přišli jsme se prostě podívat. U vchodu jsme ovšem dostali formulář, kde jsme museli vyplnit všechna jména, příjmení, příbuzné, a hlavně co nejvíc detailů o svých snech. Může to být vymyšlené, jistě, ale musí to být vyplněné, takže už tady si člověk začne říkat, že tohle bude asi pěkně uhozený večírek. A pak se postaví do fronty a čeká u prvních dveří. Když ho pustí dovnitř, čeká u druhých dveří. Pak čeká u ohrady s ostnatým drátem. Pak čeká u vrat ve tvaru lebky, které se nacházejí přímo na dně bazénu. A postupně mu dochází, že za dalšími dveřmi následuje zřejmě zase další čekání. Všude jsou navíc ti policisté v růžových uniformách, kontrolují, kladou otázky a napomínají. Ze začátku je to taková trochu trapná legrace. Pak to ale začne být opravdu otravné. A na konec si člověk připadá jako Ukrajinec na cizinecké policii, jako chudák vydaný na milost těmto příslušníkům z Departmentu of Dreamland Security, kteří zásadně neposkytují žádné smysluplné informace.

Až po několika hodinách se čekající dostane k závěrečnému úředníkovi, který mu udělí pas. Otevřou se dveře a on může konečně vstoupit do svého snu. A co to je? Šatna plaveckého bazénu. Jenže právě tady nastává pointa celé akce. Ta otrava byla příšerná a všichni si ji prožili. A teď jsou tak rádi, že to mají za sebou, že se v šatně rozhostí nefalšovaná společná euforie. Nově příchozí šťastně vbíhají dovnitř, dají si první pivo u baru, rozhlížejí se po barevně nasvícené převlékarně, smějí se a je to trochu jako když se první Ossies objevily na Kurfürstendammu.

A poslání tohoto kunstwerku je všem jasné: i kdyby člověk čekal celý život, do země snů se nikdy nedostane, protože taková země není. Ale i fronta může být cíl a svůj dreamland je možné si zařídit i v šatně plavečáku. Jistě, víme to všichni. Ale umělec Dadara to řekl srozumitelně a naléhavě, a to je víc, než na co se současné umění obvykle zmůže. Bylo to tedy příšerné, ale zároveň to bylo dobré. I závěrečná party v šatně byla dobrá. Takže „cool“, Dadaro, „cool“.