Dobarvit, přistřihnout, ofinu spíše řidší a trochu na stranu, tak to má paní kancléřka ráda. Také Angela Merkel chodí ke kadeřníkovi. Její holič je v Německu skoro stejně slavný jako ona.
Každé čtyři týdny zastaví její vůz u kadeřnictví, kancléřka vstoupí, ochranka obšancuje vchody. Práce se zhostí Udo Walz, což je s přehledem nejslavnější německý kadeřník. Právě on před pěti lety vytvořil Merkelové za soustředěné pozornosti médií její elegantní „pagenkopf“ neboli pážecí účes, aby se jí již nikdo nesmál za její splihlou a nevyfénovanou frizúru.
Angela Merkel dojíždí do jeho kadeřnictví (
) na Uhlandstrasse poblíž Kurfürstendammu, což je trochu již kornatějící tepna západního Berlína. Zákaznice, jak jsem to tak měla možnost pozorovat, také pamatují lepší časy na KuDamu, jsou však pečlivě udržované, mají perlové náušnice a přicházejí většinou v doprovodu psíků s perlovými obojky. Kromě řadových hlav (Walz jich dle svého odhadu ostříhal již na 200 tisíc a za každou dostává 130 eur) sem chodí i hlavy slavné, které jsou dokumentovány v knize se zlatou ořízkou (viz obr., má ji v ruce, druhou si zakrývá náplast na čele, mistr byl po pádu).
V knize je Claudia Schiffer a Jodie Foster a Sarah Jessica Parker a Placido Domingo a samozřejmě Romy Schneider, kterou ostříhal pro film Cestující ze Sans-Souci, načež se stal slavným a žádaným. Dnes má Udo Walz již devět poboček v Německu, dvě na Mallorce, vlastní značku šampónů a je po něm pojmenován také fén.
Zajímavá je nejen jeho kniha, ale i způsob, jak se mu dostala do ruky. Vypadá to tak, že mistr řekne směrem do prostoru „knížku“, načež okamžitě přiskakuje asistentka s knihou. Stejně to prý chodí i při stříhání. „Podá mi někdo moje nůžky?“, zvolá hlasem nespokojeného kardiochirurga a kdo je nejblíž, musí reagovat. Všichni jeho kadeřníci jsou tedy stále ve střehu a nikdy by si nedovolili odložit úsměv. „Mám rád disciplínu,“ řekl Udo Walz a odešel na disciplinární pochůzku mezi zaměstnanci.
V roce 1988 se v jeho tehdy již slavném podniku objevil zájemce o práci. Měl na sobě připevněno mnoho nafouknutých balónků. Frank Schäfer tehdy zrovna utekl z východního Berlína a chtěl vyzkoušet práci u prominentního kadeřníka. Proto se ozdobil balónky. „Myslel jsem, že bych měl být originální, že to ocení. Ale nějak to neocenili,“ směje se dneska. Směje se velmi mile a vynikne při tom hvězda vytetovaná na bradě. Také jeho zákaznice se smějí, na něj i na sebe do zrcadla, když je dofénuje, neboť jsou spokojeny a hned se objednávají na příště. Čeká se tady tři týdny a stojí to o sto eur méně než u Udo Walze.
Frank Schäfer na sobě již nemá balónky, ale jinak se tu najde skoro všechno. Místo poličky na kadeřnické potřeby má dětský kočárek, v rohu mouřenína s liščím ohonem (viz obr.), na stěnách panenky plus sem tam fotku nahého krasavce a sám kouzelně mrká umělými řasami. Jeho kouzlu podléhají i celebrity, které však zaručeně nenosí perlové naušnice. Nina Hagen například, nebo Rammstein.
Je trochu otravné pořád si stěžovat, co všechno jinde mají a u nás nemáme. Ale zároveň je pravda, že u nás nemáme ani výstřední kadeřníky ani šílené salóny. I nejkreativnější kadeřníci sázejí na uměřenost a dobrý vkus a výbavu, která neurazí. Což samo o sobě není žádný problém, spíš to vypovídá o všeobecném, hluboko vrytém strachu z jinakosti, ale nechci si už zase stěžovat. V Berlíně to mají kadeřníci rozhodně jednodušší a mohou se nechat unést fantazií a čím „jinější“ salón, tím oblíbenější. Může klidně vypadat jako sklad oběšených panenek jako u Franka Schäfera, nebo jako řeznictví nebo jako venkovská světnička nebo jako pocta umakartu. Takový je oblíbený Vokuhila.
Vokuhila je účes „vpředu krátké vzadu dlouhé“ (vorne kurz hinten lang, česky překládáno jako „na jágra“), vynalezený v 80. letech. Upomíná na něj stejnojmenné kadeřnictví na Kastanienallee. Koncept je to jednoduchý, protože spočívá v tom, že od doby této slušivé módy se tady nic nezměnilo. Hnědý umakart i fotografie z módních časopisů jsou stále na svém místě. Majitelka Claire Lachky to vše jen trochu oprášila, doplnila nějakou tou socialistickou dekorací a v roce 2001 se hladce sklouzla po vlně ostalgie a hned po otevření se tady začali střídat novináři.
Nechodí sem ale jen módní fanatici. Také pořád docházejí starousedlíci, kteří jsou zvyklí, že tady odjakživa bylo kadeřnictví. Chodili sem v dobách pravého DDR a nefalšované vokuhily a trvalých a foukaných. A chodí sem pořád a nechávají kolem sebe procházet trendy a žádají vždy neochvějně totéž, ať už to právě v Berlíně letí, nebo vůbec ne. Babičky z okolí s fialovou hlavou jsou tady prý vítány a ondulovány se slevou.
Foto: Karolína Vránková
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
