Dvacetidomek

S tebou bych nechtěla mít dvojdomek. Některé lidi je prostě lepší vidět pokud možno z dálky, a toto úsloví to vyjadřuje docela roztomile. Přesto může fungovat i dvacetidomek. Takové sousedství vzniklo ve čtvrti Johannisthal na okraji Berlína. Je to dvacítka rodinných domků, jejíž obyvatelé přišli na to, že když se nebudou oddělovat ploty, ale svoje pozemky spojí, bude to lepší (ZDE).

V jednom z řadových domků bydlí

Hartmut Glaenzel

. Bude mu k sedmdesátce a vypadá jako někdo z Aloise Jiráska, nejspíš nějaký učitel, což ostatně také je, celý život se zaobíral problémovou mládeží. Děti ze sousedství jsou spíš bezproblémové, spokojené a láskou zahrnované, přesto sem rády chodí. Objevují se a mizí a zase přicházejí, což není tak složité, protože Glänzelovi mají klíče většinou zvenku v zámku.

Chodí sem tedy prý jen některé děti, některé si to tu prostě oblíbily a jiné ne. Což je ale spíš dobře, protože dohromady je tady dětí přes třicet. Celkem dost je také dospělých, které dorost může zdržovat a navštěvovat, takže se to více méně rovnoměrně rozloží.

Dohromady tu žije dvacet rodin. Jejich domy jsou uspořádány do elipsy kolem jakési travnaté návsi. Přes ní vedou jen malé cestičky, auta sem nejezdí a nechávají se u vchodu do areálu. Celkově to zde vypadá trochu jako u hobitů (na fotografii nejsou hobiti, nýbrž náhodně procházející frekventanti mateřské školy).

Mohlo to tu přitom snadno dopadnout jako v okolí, tedy jako v tom nejprůměrnějším představitelném satelitu. Všude kolem jsou takzvaně normální rodinné domky. Každý tu má své privátní království velikosti kapesníku obehnané plotem a obkroužené asfaltovou silnicí.

Obyvatelé kolonie Lebenstraum to udělali jinak. Každý má jen malou předzahrádku, zbytek pozemku je společný. Mezi jejich domy se děti mohou dokonce i rozběhnout a nezarazí se o plot. Mohou tady stát kočárky a běhat kočky, které nic nepřejede. Mohou tady procházet sousedé, zdravit se a domlouvat, neboť to je také součást života zde. Nyní se například domluvili, že se postaví také ještě jakási společná klubovna a dílna a později asi i sauna. Sousedé se domluví, pak staví, pak jim někdo udělá oběd a pak zase staví a vypadají po celou dobu velmi spokojně. 

Společný dům je postavený z balíků slámy, a místní jej sami dodělávali a omítali jílem. Znovu mě překvapilo, jak se ekologická architektura za poslední roky rychle vyvinula. Ještě tak před deseti lety to bylo řešení jen pro ty nejzelenější ze zelených. Nikdo jiný neměl nervy na to, aby se zrovna za jeho peníze experimentovalo s tím, jak moc musí být sláma udusaná a hlína vlhká. Německo ovšem bylo vždycky v ekologickém stavění napřed a teď už není žádný problém si tady najmout firmu a nakoupit ozkoušený a průmyslově zpracovaný materiál. 

Podobně rychle to šlo s ekologickou technologií pro provoz domácnosti. Tady v Johannisthalu mají centrální vytápění na peletky, solární ohřev vody, recyklují vodu z koupelen na splachování. To, že se v Německu tohle všechno stalo úplně běžnou věcí, je do velké míry záležitost dotací. Dotace lze získat na vše solární, na zateplení, na peletkové kotle. Peníze jdou i na vývoj nových technologií. Vedou se samozřejmě debaty o tom, jestli to stojí za to: většina takových zařízení je tak drahá, že se za dobu svého fungování z úspor sotva zaplatí.

Zatímco se o dotační politiku vedou spory, přece jen přináší výsledky, což bylo v malém vidět právě tady. Všechny technologie se za poslední roky rychle zlepšily a zlevnily. Zároveň se zvýšila cena konvenčních energií. Takže dnes je solární ohřev nebo tepelné čerpadlo nebo kotel na peletky možnost, nad kterou se dá docela reálně uvažovat. Jestli to tak půjde dál, dotační štědrost se Německu možná nakonec i vyplatí.

Zatímco část sousedů pracuje na slaměném domě, další sousedka Ulrika na to nemá čas. Nevypadá jako z Jiráska, ale jako současná, uspěchaná a výkonná matka tří dětí. Jak říká, někdy je to těsné sousedství trochu únavné. Ale děti si tu mohou hrát s ostatními a ona o ně nemusí mít strach. Její manžel bývá často pryč i několik dní, takže je dobré vědět, že sousedé jí vždycky můžou pomoct. I když je to někdy denervující, vždycky je to prý lepší, než být uvězněná sama za vlastním plotem.

Před deseti lety se zdálo, že topit peletkami a stavět ze slámy může jenom nějaký halucinující idealista. Dnes je to více méně normální. Teď se zdá, že stavět domy do kruhu místo podél silnice a neoddělit je od sebe ploty je také nějaké zvláštní. Má to ovšem tolik zejvných výhod, že věřím, že takové uvažování ovlivní podobu nových obytných čtvrtí, která je momentálně tak pokleslá. Protože mít s někým dvojdomek může být otravné, ale stavět tak, jak se dnes normálně ve vilové čtvrti staví, je daleko otravnější.