Myslela jsem, že to nejde, ale ono to jde. Postavit si s deseti známými dohromady dům, dobře si tam žít a ještě za to dostat architektonickou cenu. Dům v berlínské čtvrti Mitte je toho důkazem.
Architekt Florian Köhl je na první pohled originální člověk (na obrázku s čínským čertem z plastu a s visutou vanou, kterou spoluvynalezl).
Také jeho dům je originální: má například skládací balkóny, které jsou zasunuté uvnitř a v případě příznivého počasí si je obyvatelé vybalí a vyjedou na nich na sluníčko. Ale to není to jediné, ten dům je opravdu příjemný a dotažený v každém detailu, takže dostal také berlínskou cenu za architekturu, Architekturpreis 2009. I celý příběh domu je originální a hraje v něm roli laskavý milionář a deset přátel a přátel přátel. V ateliéru, který má v přízemí, vypráví architekt tento příběh s dobrým začátkem a hned několika dobrými konci.
Je rok 2005, v Berlíně se přestalo stavět a pro architekty není práce. Florian Köhl přemýšlí, co s tou situací dělat. Vychází mu, že se musí do stavění asi pustit sám. „Dlouho jsme s mojí partnerkou uvažovali, že bychom koupili tenhle pozemek. Bylo to bývalé území nikoho kolem zdi, takže patřil městu. Když jsem se tam na něj byl zeptat, řekli mi, že ho právě včera někdo koupil,“ vypráví Florian Köhl. Shodou okolností ho však koupil bohatý finančník, který byl zároveň také trochu dobrodinec. Když viděl, že architekt má zajímavý plán, pozemek mu odprodal za původní cenu a ještě rok počkal s placením. To byl právě ten dobrý začátek.
Další fáze bylo projektování, na němž Florian Köhl spolupracoval s Annou von Gwinner, svojí partnerkou pracovní a životní. Pak už zbývalo celkem málo: jenom dům postavit a to celé zaplatit. „Samozřejmě jsme vůbec nevěděli, jak se taková věc dělá,“ vzpomíná Florian Köhl.
Přišel na to teprve postupným pátráním. Zjistilo se, že Německo má pro tento účel vynikající institut. Je to takzvané stavební družstvo (Baugemeinschaft): znamená to, že stavbu nefinancuje investor, ale budoucí obyvatelé, kteří dají dohromady peníze. Administrativně to ovšem není snadné a hlavně, jde o velké peníze. Florian Köhl vytahuje šanony s tabulkami, kde je zaznamenáno, jak od členů družstva vybíral postupně statisíce eur. Šlo to prý jen díky tomu, že existuje také poradenská agentura, která družstvům radí, jak postavit, a přitom nezkrachovat a nezešílet. „Většina obyvatel se navzájem znala, a mnozí měli strach, jestli se při společném stavění nerozhádáme,“ říká architekt. Ale prý ne. Všichni se pořád ještě zdraví a občas se také sejdou na společné střešní terase. To je třeba jeden z těch dobrých konců.
Stavět ve vlastní režii je obtížné, ale výhody jsou evidentní: „Když stavbu financuje developer, zhruba dvacet procent ceny bytu je jeho zisk. Developer se logicky snaží postavit co nejlevněji a prodat co nejdráž. Už v základu toho vztahu je obsažený konflikt,“ říká Florian Köhl. Zní to sice dost marxisticky, ale něco na tom je. Ten rozdíl je vidět na první pohled: developerské bytové domy, které vídám v Česku, jsou osekané na to nejnutnější. Co nepředepisuje norma, to tam není, většinou ani metr vzduchu navíc ne. Tohle je ale něco úplně jiného. Spíš má člověk pocit jako v povedeném rodinném domě. Všechno je tady domyšlené, všechno je na svém místě.
Okna vedou tam, kam mají. Dispozice jsou velkorysé a logické; příčky si ovšem každá rodina určila sama. Všude je dost světla, i chodby, schodiště a sklep mají denní osvětlení. Balkony jsou široké. A hodně pohodlí způsobí třeba jen ten detail, že každý balkon je přístupný ze dvou místností. Dveře se navíc dají úplně otevřít, takže v letních dnech se balkon stane součástí obytného prostoru. Materiály nejsou ošizené. A došlo i na pár drobností, jako je vyjížděcí balkonek směrem do ulice. I ten má svůj důvod, stavební úřad balkony na uliční fasádě nepovolil, proto má každý ten svůj složený doma. A když na něm vyjede ven, naskytne se mu pohled na slunečné ráno a televizní věž. Fotka se tedy moc nepovedla, ale více obrázků zde
.
Jednotliví majitelé jsou také originální bytosti. Třeba sousedka, u které jsme byli na návštěvě. Spolu se svým mužem a s architektem Köhlem, vynalezli nový typ koupelny. Vana se vznáší metr a půl nad podlahou a na WC se vstupuje jako do červené housenky. Kuchyně ostatně také není kuchyně, ale vlastně koláž z jiných kuchyní, nalezených dřívek a zvláštních výběžků. Bylo to poprvé, kdy mě kuchyňská linka rozesmála.
Také to je happy end, ale je tu ještě jeden vážnější. Berlín se staví k tržním mechanismům a ke kapitalistickému hospodářství skepticky až štítivě. Je to postoj tradiční a všeobecně známý, v časopisu Spiegel psali nedávno o městu jako o „rudém Berlíně.“ Někdy je ten antikapitalismus trochu pokrytecký a někdy trochu úmorný. Ale někdy je docela přesvědčivý. Třeba když člověk navštíví dům, postavený ne za účelem generování zisku, nýbrž za účelem spokojeného bydlení, jako je ten ve Strelitzerstrasse 53.
Foto: Karolína Vitvarová-Vránková
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
