Je kino ještě vůbec k něčemu? Potřebuje film kino? Přes všechna vylepšení vydělávají sály určené ke společnému koukání na plátno stále méně. Malá kina mizí jedno za druhým. Znamená to, že jednou nebudou? Takové a podobné otázky se také řeší na letošním Berlinale, které trvá až do neděle.
Problému kin byla věnovaná v rámci Berlinale debata Budoucnost kin(a)? , kde vystoupili různí lidé z oboru filmové produkce a také Sir Norman Foster, momentálně jedna z největších hvězd světové architektury (ano ten, co má Reichstag v Berlíně, mrakodrap „Okurku“ v Londýně, letiště v Pekingu, Hearst Tower na Manhattanu a tak dále). Staví velkolepě, otázka je, proč by měl zrovna on rozumět kinům. Ale přijel na Berlinale na premiéru filmu How much does your building weight, Mr. Foster? (Kolik váží vaše budova, pane Fostere?), což je pompézní životopisný film o něm a jeho stavbách (ukázky zde).
A když už tu byl, pohovořil o roli kina ve městě: kina svůj smysl neztratí, myslí si Norman Foster. Momentálně je hlavní trend v městském plánování reurbanizace, tedy znovuoživení městského prostoru. Snaha je vrátit do města život, za využití nového know-how a politických a ekonomických nástrojů z něj udělat něco příjemného, lákavého a bezpečného.
Jedním z takových nástrojů by mohla být i kina. Kino je, a prý i bude místem setkávání. A jít do kina stále bude sociálním rituálem. Neboli, jestli Sir dovolí zkratku, dokud budou rande v kině, budou i kina. O Fosterově řeči psali ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) jako o zábavné, avšak poněkud povrchní půlhodince: „jakkoliv bylo příjemné ho poslouchat, člověk se neubránil pocitu, že zase nic tak nového neříká.“ Také ostatní řečníci hodně mluvili o tom, že kino má význam jako místo, kde se lidé rádi setkávají, jako centrum městského života. „Za všemi příspěvky bylo cítit naději, že kina mohou zachránit město a možná také trochu naopak. Nikdo nemluvil o tom, že by kina měla zaniknout. Úplně přesvědčivé to nebylo, ale uklidňující jistě ano,“ shrnul to FAZ.
Ovšem: zrovna Berlinale Palast, hlavní kino Berlinale, a další kina v okolí, kde také běží festivalová produkce, tuhle tezi docela dobře dokládají. Tato kina městu opravdu pomáhají.
Berlinale Palast (za normálních okolností muzikálové divadlo) a multikina Cinemax a Cinestar, stojí na novém náměstí Potsdamer Platz. Postupimské náměstí je asi chronicky známé, takže jen stručně.
Před válkou bylo středobodem Berlína. Po rozdělení města to bylo území nikoho kolem zdi. V 90. letech proběhl tuhý boj o to, jak ho obnovit: zvítězila nakonec dosti konzervativní koncepce a architekti byli skeptičtí. V 90. letech tomu všichni říkali největší staveniště Evropy.
Dnes je Potsdamer Platz jedna z atrakcí Berlína, o pozornost spolu soutěží samá architektonická esa. I někdejší odpůrci přiznávají, že ačkoliv výsledek je víceméně konvenční, prostě bloky domů a mezi nimi volné místo, docela dobře to funguje. Budovy jsou výstavné a prostor mezi nimi příjemný a živý. Ovšem na druhou stranu, ne že by bylo moc důvodů sem chodit. Berlíňané sem vyrazí vlastně jen na nákupy. A hlavně do kina. Jsou tady tři multiplexy, filmy v nich, narozdíl od mnoha menších kin, dávají v původním znění bez dabingu a nové filmy jsou tady vždycky jako první.
Také Berlinale Palast, tento „Thermal Berlinale“, mají architekti rádi a chválí ho za jeho městotvornou funkci. „Je to geniální,“ pravil třeba architekt Thomas Krüger, který sestavil audioprůvodce po náměstí. (audioprůvodce se dá půjčit v hotelu Carlton Ritz, stojí to dvacet eur).
V čem je ta genialita? Budova velmi dobře reaguje na novou architekturu, která stojí z jedné strany, i na původní zástavbu z druhé strany. Což nebylo tak jednoduché, protože původní zástavba je v tomto případě dosti výstřední stavba, rozevlátá budova od Hanse Scharouna z přelomu 60. a 70. let. Drobný, ale zásadní prvek je také průchod kolem Berlinale Palast. Díky němu se povedlo napojit na západní část města, které se k východu stavělo zády. (Na modelu je to dobře vidět, stavba uprostřed je Berlinale Palast a přiléhající kasino. Knihovna je vpravo.)
Zastavovací plán i budovu navrhnul architekt Renzo Piano, superarchitekt z Milána. Jeho dílem je také celé okolí, urbanismus i konkrétní stavby.
K tomu ještě jedna zvlášnost. Berlinale Palast je architektura s myšlenkou, zajímavá, k okolí empatická stavba. Vybaven je ovšem jako třetiřadý hotel. Koberce, včetně toho rudého, jsou levné a divné, stejně jako lampy, bar a ostatní zařízení. Takhle trochu jednu dobu vypadalo také bistro v Tančícím domě v Praze. Hvězdné jméno arcitekta nijak nezaručuje dobrý vkus majitele. A tento hnusný plastový vodotrysk, osazený v Berlinale Palast, ať žaluje o těchto zvěrstvech světu.
Foto: Karolína Vitvarová-Vránková
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
