Bydlení podle králíků

Jaký je rozdíl mezi králíkem a zajícem? To je věčná otázka. Já tvrdím, že hlavně v psychologii: králík má milejší povahu, zajíc je spíše rváč. Ale názory se na to různí, a jak jsem viděla při jedné hospodské debatě, liší se také národ od národu. Například Američané ten rozdíl vůbec popírají.

Nicméně v pásu kolem berlínské zdi, v tomto zataraseném území nikoho, jedno nebo druhé nebo oboje žilo a stavělo si tam útulné nory. Teď se tam stavějí domy. Některé z nich jsou taktéž útulné a život v nich vypadá stejně roztomile jako život v králičí kolonii (viz obr., v pozadí domy, v popředí domeček, který zbudovaly nikoliv králíci, nýbrž děti).

Polští tvůrci filmu Mauerhase (česky Králík po berlínsku), rozlišují mezi druhy nedůsledně. I tak je to ale hezké podobenství, které popisuje právě život králíků (nebo zajíců) u zdi. Podívala jsem se na něj a vydala jsem se právě do jednoho takového území, do okolí Bernauer Strasse. Ano, to je ta, která rozdělovala východ a západ. Domy na východní straně nejdřív zazdili a pak zbořili. Na jejich místě se od pádu zdi usilovně staví. Nejlepší nová výstavba je rozhodně malá nová ulička, která odbočuje z Bernauer Strasse. Jsou tu řadové vilky se zahrádkou. Jako na periferii, přitom ale uprostřed města. Každý je jiný, každý od jiného architekta, přitom ale dodržují regulaci výšky a uliční čáru, takže výsledek vypadá harmonicky. V jednom z nich bydlí Ludloffovi.

Ludloffovi mají v přízemí domu okno velké jako výlohu a je jim tím oknem vidět z ulice přímo do kuchyně. Fasáda vplouvá do domu a stává se skříňkou na nádobí. Je to takový drobný architektonický vtip. Takových jemností je tady hodně, jelikož Ludolffovi jsou architekti. Stropy a stěny jsou z obnaženého betonu, celá zadní strana domu je ze skla, mnohé rohy jsou oblé a zdi se domem vinou jako jakási vlna. A kdo jde kolem, kouká na to právě tím oknem, což prý Ludloffovým nevadí: „Když se na nás někdo kouká, tak se koukáme my na něj taky. Je to zábavné pro obě strany,“ komentují to.

Otevřené gesto je i to, že celá ulice je průchozí, každý si tudy může zkrátit cestu. Je to rozdíl oproti většině nových komplexů v okolí, které jsou zatarasené branami a závorami. Dá se to brát i jako postoj, uvažují o tom Ludloffovi. Architektura by se neměla stavět k městu zády a obracet se do sebe. Kolem zrovna někdo jde a zamává dovnitř. Ludloffovi mávají zpátky.

Není to jediná věc, která je v tomto domě zvláštní. Neobvyklý je i způsob užívání. Ve sklepě je totiž také jejich společné architektonické studio (www.ludloffludloff.de), kde sedí další tři mladí architekti. Kávu si vaří u nich v kuchyni a pijí ji u nich v jídelně. Na velkém jídelním stole se také někdy rozloží plány a dělá se u něj porada. Ludolffovi jsou architekti, ale také manželé, mají dva syny, dvanáctiletého a desetiletého. Když přijdou hošíci ze školy, dostanou svačinu a přisednou si k témuž stolu. „Není důvod tak striktně oddělovat práci a soukromí, tady to všechno funguje vedle sebe,“ říká Laura Fogarasi Ludloff. „Je to tak mnohem praktičtější. Děti si hrají a něco si dělají ve svých pokojích, ale kdykoliv chtějí, mohou přijít za námi. V téhle fázi našeho života je to ideální,“ uvažuje.

Originální domy, sympatičtí obyvatelé kreativních profesí (v ulici jsem napočítala pět architektů a dvě grafická studia), děti s vkusnými hračkami a biopamlsky, kdokoliv se na to chce podívat, je vítán. Kolem zeleň a v ní jistě také nějaký ten hebký králíček. Jak ale vznikne taková idyla? Proč tak nevypadají všechny domy na světě? Je to tím, že se musí najít někdo, kdo to celé vymyslí, zařídí a zaplatí, a to se většinou nenajde. Spíš přijde developerská firma a vznikne standardní, dobře výdělečný bytový komplex. Tady ale byla jiná situace, investovat sem přišel Herr Thörner.

O panu Thörnerovi nevím mnoho, jenom to, že má hodně peněz a v kanceláři obraz Karla Marxe. Pod jeho vlivem investuje své peníze. Vybírá si ne to, co nejvíc vydělá, ale spíše projekty nějak zajímavé a vizionářské. Právě proto koupil tento pozemek, rozdělil ho na 16 parcel a ty nabídnul zájemcům. Z lidí, kteří se přihlásili si pak sám vybral, kdo tady bude stavět. A vybíral právě hlavně sympatické a zajímavé rodiny s dětmi. Pozemky jim pronajal na 198 let, takže do roku 2203 to tu mají jisté. Do té doby platí z parcely jen maličký nájem (65 eur měsíčně). Díky tomu, že nemuseli platit nic za pozemek, postavili docela levně. Takže si to mohli dovolit právě i mladé rodiny kreativních profesí, které by jinak na vlastní bydlení, rozhodně tak kvalitní, neměly. A žijí si tady, v bývalém pásmu podél berlínské zdi, pěkně pospolu, v milém společenství, viditelně se jim tu daří a vypadají velmi spokojeně. Jako dřív ti králíci. Nebo zajíci?