Brutálně

Hned několik lidí mi řeklo, že česká ambasáda je nejvíc cool v Berlíně. A jiní zase říkali, že by se jí Česká republika nejradši zbavila. Berlín je prostě město protikladů.

Českou ambasádu chce každou chvíli někdo vidět, a nyní sem přijeli budoucí architekti z Lichtenštejnska. Studují na vysoké škole ve Vaduzu a tento semestr si mají zkusit navrhnout právě vyslanectví. Proto přijeli shlédnout několik velvyslanectví v Berlíně. Nizozemskou ambasádu a vyslanectví severských států, protože to je prvotřídní současný design. Ruské a japonské, protože to je historie. Ale proč české? „Vždyť to je to nejlepší,“ paní Höpner-Fillies, jejich průvodkyně po Berlíně, je z něj nadšena. Zná všechna berlínská vyslanectví,

psala o nich

do časopisu Baunetz. Tento dosti vlivný časopis o architektuře si přeje jednou uspořádat slavnost pro své čtenáře právě na vyslanectví ČR. Protože tahle ambasáda je podle paní Höpner jednoznačně „coolste“ čili „nejvíce cool.“

To je kategorie těžko uchopitelná, tak spíše nejdříve, čím je budova mimořádná. Je to společná práce architektů Věry a Vladimíra Machoninových z roku 1978. Mají i několik dalších známých realizací z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Například hotel Thermal v Karlových Varech, Dům bytové kultury a obchodní dům Kotva v Praze. Všechny se vyznačují podobným rukopisem. Zaprvé je to pohledový beton („beton brut“), který dal jméno stylu brutalismu. V kontrastu k tomu jsou použité jasné barvy.

Dále je to pozoruhodná geometrie stavby, která jako by byla složená z krystalů. Potom také zařízení, navržené přímo architekty jen pro tuto konkrétní budovu, jako například tato židle, tento stolek, zábradlí, svítidla a vše ostatní (viz foto).

Zatímco Kotva, DBK i hotel Thermal se už hodně upravily a přestavěly, původní zařízení majitelé vyměnili za nové, což výsledku většinou neprospělo, tady se celkem na nic nesáhlo. Vše má původní design, dokonce se mi zdálo, že i někteří zaměstnanci.

A nyní se dostáváme právě k tomu „cool.“ V Česku, ale i na Západě, jsou stavby z konce šedesátých a ze semdesátých let z velké části zbořené a přestavěné. U nás si srdce lidí nezískaly, protože až příliš asociovaly socialismus. Na Západě zase iritovaly svojí útočnou, tvrdou estetikou. Jak to řekl lichtenštejnský učitel, který se studenty přijel: „Ten beton, oranžové plasty a koženka. Všichni toho už měli dost a vyházelo se to.“

Likvidace proběhla a z interiérů a staveb ze sedmdesátých let zbyly jen zlomky. A právě v tu chvíli se to začalo všem líbit; většinou to trvá právě tak čtyřicet let, než věci vyjdou z módy a znovu se do ní vrátí. Přinejmenším pro moderní design a architekturu to platí. Jenže tou dobou jsou právě už vzácné. „Tohle jsem už dlouho neviděl, tak zachovalý interiér,“ komentuje to učitel Keller a když přejede dlaní po kožence, má ve tváři všechny odstíny libosti a odporu. Právě to množství výkladů a asociací je na retro stylech tak přitažlivé. „Je to opravdu cool,“ shrne to pan učitel.

Je to ovšem spíš jen další paradox, že tu všechno zůstalo tak nedotčeno. Neboť vlastně už léta ministerstvo zahraničí vyjednává o tom, jak by se budovy bylo možné zbavit. Byla totiž postavena v době, kdy na dohled stála zeď a bylo tu potřeba spousta diplomatů a nejméně tolik tajných, kteří na ně dohlíželi, takže dohromady tady bylo zaměstnáno na dvě stě lidí. Dnes je tu ani ne třicet zaměstnanců a kanceláře a reprezentativní prostory jsou po většinu času prázdné. Efektním prosklením odchází teplo a na provoz budovy se tak spotřebuje přes osmdesát procent všech výdajů na diplomacii v Německu. Neboť tato plýtvavost a blažená nevědomost o tom, kolik bude jednou stát sovětská ropa, to jsou také sedmdesátá léta.

Studenti z Lichtenštejnska ovšem v sedmdesátých letech nevědeli nic o ropě. Ani o architektuře ani o své budoucí existenci. Také proto se teď na to dívají jinak. Připadá jim to tady velmi moderní a uvolněné a prý taky „popich“. Tomu slovu jsem ale úplně nerozuměla, takže se mi to snažili přiblížit. To je prostě, dalo by se říct, hodně hodně cool.