Boty nejsou hotel. A naopak.

Na výtahu je cedulka: „Jděte pěšky, je to zdravější.“ Tady myslí na vaše dobro, dokonce víc než na ně myslíte vy sami. Jsme v hotelu Camper Casa, což je docela zajímavá novinka mezi hotely v Berlíně.

Ještě než se vydáme na tuto exkurzi za krásou, je třeba říct jedno. Tento hotel je prostě hotel. Takže nějaké ušlechtilé, městotvorné nebo veřejně prospěšné působení od něj nemůžeme čekat. Ale je hezký, to zase ano. A je to právě jedno z těch míst, vyzařujících nenucené snobství, které dělá z Berlína Berlín.

Exkurzi ovšem zahájíme za rohem, v prodejně bot značky Camper. Ano, to jsou ty „boty z Malorky, co je má každý rád“ (tak je charakterizoval magazín Wallpaper, který když něco napíše, platí to mezi globálními snoby jako zjevená pravda). Camper byl původně malý rodinný obuvnický podnik bez ambicí na chudém ostrově. Na začátku osmdesátých let se však bystře sklouznul po nových trendech a vypustil do světa novou značku. Právě tehdy se rodil nový typ spotřebitele: konzument přecpaný množstvím a prahnoucí po jedinečnosti. Po něčem blízkém a jednoduchém, zároveň ale originálním a rafinovaném. A co mohl chtít víc, než boty značky „sedlák“ (to je překlad slova camper z katalánštiny) s mírně výstředním designem? Obchody, ano, ta správná směs výstřednosti a domáckosti, mají už ve sto třiceti velkoměstech světa. (V Praze jen takový malý a nudný, jak už to tak bývá. Na obrázku je ten berlínský.)

V roce 2005 se úspěšná španělská firma rozhodla zainvestovat nějakým novým směrem. A vycítili zase nový trend: oblibu takzvaných butikových hotelů. Tedy hotelů, které nenabízejí jen sprchu a postel, ale jsou také samy o sobě zážitkem. Neboli jsou dalším krokem k ještě rafinovanější spotřebě.

První hotel Casa Camper byl v Barcelóně, druhý otevřel před třemi měsíci v Berlíně. V centru, poblíž Hackescher Markt, kde jinde také. Hned první, co člověk vidí z ulice je dlouhá řada bílých židlí na neméně bílé podlaze. Vypadá to trochu jako chirurgie, ale je to módní restaurant. Interiér navrhli bratři Ronan a Erwan Boroullec, neméně módní designéři. Rovněž šéfkuchař je značkový, je to někdo z El Bulli, cože je nejslavnější španělská restaurace se třemi michelinskými hvězdičkami.

A tak je to tu se vším. Také pokoje jsou neokázalé, avšak rafinované. A trénované oko světoběžníka samozřejmě hned vidí: ejhle, lampičky jako ze 20. let, samozřejmě Bauhaus. A lampa od designéra Konstantina Grčice. A tohle je také dobré: koupelna, která je zároveň pracovna. Na okně v každém pokoji je záclona s velkým číslem pokoje, což vypadá zase vtipně z ulice. No a samozřejmě, na každém pokoji trepky Camper.

Nabízí se samozřejmě ještě také otázka, co spojuje boty a hotel. Ve firmě mluví o tom, že přístřeší a obutí je něco, co každý potřebuje. To je sice pravda, ale hlavně bude asi pravda, že to je obojí prostě dobrý byznys. Rodina Fluxà, která Camper založila a dodnes řídí, má na dobrý byznys nos a rozumí marketingu. Takže šikovně využili zavedenou značku, která má dnes cenu zlata. Velmi roztomile to shrnula slečna v recepci: „Ano je to podobné. Jen tamto jsou boty. A my jsme hotel.“

A ještě jedna poznámka. U takovýchto dokonale stylových prostorů je samozřejmě otázka, jestli se posmívat té značkovosti a dokonalosti, nebo podlehnout. Protože je to velmi snobské, na druhou stranu také opravdu pěkné, kultivované a kultivující. Ano, líbilo se mi tam, tak jako se mi dosud líbila většina designových hotelů. Působí dobře na fantazii i na vkus. S designovými hotely mám vlastně jen jediný problém: vždycky když se tam jdu podívat, musím intenzivně myslet na to, kolik stál můj svetr. A tentokrát to bylo hodně špatné, stál totiž tři stovky ve slevě. A tak mě stále rušila myšlenka na to, že jeden nocleh tady ve dvoulůžkovém pokoji stojí tolik jako dvacet takových zlevněných a trošku už obnošených svetrů.