Woodkid: Pokud byl můj debut hollywoodský blockbuster, nové album je sci-fi thriller

Přestože byl Yoann Lemoine původně úspěšný režisér výpravných videoklipů pro hvězdy, jako jsou Moby, Taylor Swift, Katy Perry nebo Lana Del Rey, už od dětství ho to táhlo na pódium. Svůj sen si splnil s debutem The Golden Age, ve kterém v roce 2013 - na prahu třicítky – spojil do jednoho celku opulentní orchestrální pasáže s elektronickými beaty a nostalgickou atmosférou. Vše podpořil obřím koncertním turné a překvapivě se z něj stal nejúspěšnější hudební export, jaký francouzská scéna desátých let zažila. V roce 2015 se ale rozhodl hudební kariéru zapauzovat a opět se začal věnovat klipům, filmu a módě. Návrat si nachystal na letošní rok s albem S16. Což je název, který si lze interpretovat přísně vědecky jako chemickou značku a atomové číslo síry, ale také metaforicky jako sirný zápach asociovaný s peklem. Obojí má v jeho světě své místo. I tentokrát je vše ve velkém měřítku: orchestr, beaty i dětský sbor z Tokia. Stejně jako klipy natáčené tu na norské ropné věži, tu v severočeských povrchových dolech. Woodkidův koncert v Praze je aktuálně plánovaný na 12. května 2021 ve Foru Karlín.

Jako novinář z Česka se musím na prvním místě zeptat na váš klip ke skladbě Goliath, který se natáčel v mosteckých dolech a vy sám jste ho režíroval. Jak k tomu došlo?

Rád spolupracuji s pražskou produkční společností Unit+Sofa, jsou strašně talentovaní - a oni mi tuto lokalitu vytipovali. Moje nové album je více industriální, to jsem chtěl podtrhnout a bylo to i zadání pro výběr místa. Objeli jsme jich v Česku asi dvacet, možná víc. Všechny měly společné to, že se na nich nachází obří industriální monumenty. Pak jsme ale navštívili tyhle  povrchové doly - a měřítko strojů v kontrastu s lidmi bylo neuvěřitelné.

Album S16 představuje de facto váš druhý debut, kdy se k hudbě vracíte po dlouhé odmlce. Rozloučil jste s fanoušky v roce 2015 a od té doby jste se věnoval jiným projektům, skládání hudby k filmům a módním přehlídkám, režírování klipů pro velké popové hvězdy. Byly chyby nebo postupy, které jste už s druhým albem nechtěl opakovat?

Myslím, že pokud byly nějaké chyby na albu samotném, tak ty ho jen učinily zajímavým. A pokud mám mluvit o chybách, které nechci opakovat, tak už se třeba nechci tvářit, že dobře vím, jak mají věci být, ve chvíli, kdy to doopravdy nevím. Ale možná kdybych neměl v začátcích všechnu tuhle neznalost a spontaneitu, tak by moje první album nebylo tak úspěšné. Pokud se mám vrátit k hudbě, tak se třeba na nové desce snaží neužívat tak doslovné orchestrální aranže: všechno by mělo být trochu podivnější a za roh. Už taky nepracuji s prvním nápadem, snažím se ho někam vychýlit a dát prostor tichu, což jsem na první desce taky nedělal. První album si připodobňuji k takové kompaktní kouli, která je od vás v jedné dané vzdálenosti, zatímco tentokrát jsem se snažil, aby moje hudba měla měřítko: něco máte přímo u uší, něco je ve vzdálenosti kilometrů.

Minulá deska The Golden Age byla v jistém smyslu o ztrátě nevinnosti, dospívání a také o vzpomínkách na dětství. I proto ji doprovázela černobílá videa, tentokrát přichází vše v barvě a s důrazem na industriál. Jaký je koncept nového alba?

Věřím, že novinka je dospělejší. Více sexuální,  více napojená na dění ve světě, více realistická. Říkám to tak, že pokud byl můj debut hollywoodský blockbuster, tohle sci-fi thriller. Tématem jakási konfrontace s vnitřními démony a neschopnost udržet dlouhodobé vztahy právě kvůli oněm strachům. Pojednává o toxicitě ve všech významech toho slova, ať už je psychická nebo skutečně environmentální.

Když jste se v roce 2014 loučil s fanoušky na Facebooku s tím, že hudební kariéru dáváte k ledu, skutečně jste nepomýšlel na to, že se někdy vrátíte?

Neměl jsem dlouhodobý plán, neviděl jsem tak daleko. Chtěl jsem jen dělat jiné věci. Lákaly mne různé spolupráce a jiná hudba. Uvědomil jsem si, že se toho mám vážně ještě hodně co učit, a čím víc jsem se učil, tím víc mi docházelo, jak málo toho vím. Potřeboval jsem si brát od jiných lidí a nezáleželo mi na tom, jestli to byli muzikanti, filmaři nebo módní návrháři. Učil jsem se s novým softwarem a prohluboval i znalosti hudební teorie. A samozřejmě jsem byl také neskutečně vyčerpaný z náročného turné. Nic ve mně nebylo. Uvědomil jsem si, že pokud se hned po šňůře pustím do dalšího nahrávání, nebudu mít co říct. A opakovat jen rukopis prvního alba by byla ostuda.

Když říkáte, že jste se potřeboval učit, co cenného jste se v tom mezičase naučil? A je pro novou desku podstatné?

Důležité je umět si připustit slabosti a vlastní křehkost. Vnímal jsem revoluci v debatě kolem genderu, která podle mě ještě přinese mnoho zásadních odpovědí na problémy tohoto století a bude přínosná pro mnoho odvážnějších umělců, než jsem já. Umožnilo mi to ale uchopit i pro mne do té doby těžko neuchopitelnou stránku mé maskulinity. A tato citlivost se podle ně promítla i do alba.

A vybavujete si moment, kdy jste si řekl: Už jsem připravený? Už mám na to pustit se do další desky?

Přišlo to pozvolna. Bublalo to čtyři roky, než jsem si to uvědomil. Rašilo mi to někde vzadu v hlavě při jiné práci.

Pokud se vrátíme do minulosti, překvapilo vás, jak bylo album The Golden Age úspěšné? Na to, že jste se nejprve věnoval filmu a v hudbě debutoval už coby poměrně starší, to na koncertech přitom nikdy nevypadalo, že jste ostýchavý minimalista. Ovládal jste i velká festivalová pódia - jako byste se tam vlastně cítil lépe než třeba v klubech.

Vždy jsem se na pódiu cítil velmi dobře. A vlastně bylo jedno, jak velké bylo. Odehrál jsem i dost menších koncertů jen s klavírem a smyčcovým kvartetem. Už od mala, kdy jsem hrával v divadle, mě to přitahovalo. Nikdy jsem neměl před vystoupením trému, což je asi hodně divné - ale já se vždycky těším. Závrať z toho být na pódiu mě nikdy nejímala. Co mě ale překvapilo a asi také změnilo, byl efekt větší známosti, který přišel. Více slávy, více peněz. Mělo to najednou vliv na to, jak se s vámi baví rodina, na ulici vás poznávají, média mají zájem o rozhovor. To všechno je tlak. Plus tlak, který si sám vytváříte, protože začínáte mít pocit, že fanouškům musíte něco dát. Najednou tu je obrovský tvůrčí tlak, který jste před natáčením prvního alba vůbec neměl. Tím nechci působit, že si stěžuji, prostě jsou to věci, s nimiž se člověk musí vyrovnat. Ale vyjít na pódium, to byla radost a úleva.

Děláte hudba a natáčíte videa. Nejen pro sebe, ale i pro jiné. Jsou to pro vás různé druhy kreativity? Jak mezi nimi přepínáte?

To jsem si sám pro sebe nikdy ani neformuloval. Každý projekt, na kterém dělám, je úplně jiný a vždy reaguji spíš instinktivně. Nemám synestezii, ale kdykoli slyším nějakým zvuk, přirozeně se mi k němu vybavují obrazy. A kdykoli mám nějaký zásek se skladbou, ať už s hudbou, nebo textem, vždycky zavřu oči a představím si sám sebe na pódiu a zkouším si zhmotnit, jak by to fungovalo. Nebo si vybavím nějaké obrazy, které mi pomohou odstranit blok s hudbou.  Dojde mi, že třeba potřebuji něco lesklého, jiskřivého. A funguje to i naopak, když nevím, jak dál s vizuály. Je to neustálý ping pong.

Jaký je váš vztah k historii kultury obecně? Vaše hudba si bere postupy z velmi různých epoch. Od hudby barokní po těžké elektronické beaty typické pro taneční scénu - a teď zase industriální zvuky.      

Vždycky mě zajímala hudba, kterou nelze přiřadit k nějaké konkrétní éře. Taková, u níž nelze určit datum výroby. Kdybych chtěl nyní držet krok s dobou a zařídit se podle trendů, tak by asi dávalo smysl natočit trapové album, ale na to nemám chuť. Snažím se být věrný tomu, co mě formovalo, stavět na tom, co jsem nasával už od dětství, kdy jsem byl vášnivým posluchačem starých filmových soundtracků. To v mé hudbě určitě slyšíte.

Samozřejmě.

Zároveň jsem už ale vyrůstal s počítačem. První Mac jsem od otce dostal, když mi bylo dvanáct. Když si uvědomíte, že mi je sedmatřicet, tak to bylo hodně brzo. Byl to Macintosh IIsi, takže technologiemi jsem byl také odjakživa posedlý. Vždy to tak bylo: na jedné straně mě to táhlo k orchestru, ale také mě přitahovalo vše technologické. Rád komunikuji se stroji, mluvím jejich řečí plynule, programuji. Tenhle mix jsem si uchoval.

Stroje a počítače jsou tedy vaše hudební nástroje?

Řekl bych to spíše tak, že mým hudebním nástroje je to místo uprostřed, kde se stroje potkávají s klasickými hudebními nástroji. Láká mě to tam, kde se organické potkává s digitálním.