Všichni máme povinnost jako občané. To je hlavní odkaz Jiřiny Šiklové

Jedním z lidí, jejichž život byl těsně spjat s osudem Jiřiny Šiklové, je historik Vilém Prečan. Společně s manželkou Helenou působil na německém konci pašerácké stezky, po níž koncem sedmdesátých a během osmdesátých let proudily mezi exilem a domácí opozicí literární a informační zásilky. S Šiklovou se pak Prečanovi intenzivně přátelili i po revoluci, naposled byla na kávě v jejich dejvickém bytě deset dní před smrtí. Prečan nyní k vydání připravuje jejich vzájemnou zašifrovanou korespondenci. „Jiřina mi u toho bude chybět,“ říká v rozhovoru, k němuž se později připojila Helena Prečanová.

Co pro vás znamenala Jiřina Šiklová?

Když jsem se dověděl o její smrti, vzpomněl jsem si na Havlova slova o mezeře, kterou v našem životě zanechá blízký člověk. Má jeho jedinečný tvar, není možné ji nikdy zaplnit, ale zároveň s námi ten člověk dál je.

Jaký tvar zanechala?

Byla jedinečná mnoha způsoby a v mnoha rovinách. Žila současně a intenzivně tři životy. Jeden jako socioložka, která skutečnost nejen žije, ale také ji zkoumá, zasazuje ji do kontextu, píše o ní. Druhý její život byl veřejný, kdy reaguje na problémy současnosti, říká svůj názor, ovlivňuje mínění jiných, politiku a politické ovzduší. Třetí život je ten soukromý, intenzivně prožívaný s dětmi, vnuky, přáteli. Vždy byla tam, kde někdo potřeboval péči, zavolala, zkontrolovala, jak se daří. A zanechala příliš velké boty na to, aby v nich někdo jiný mohl chodit. Ale můžeme si ty úkoly rozdělit - přičemž hlavní jejím odkazem je vzkaz, že všichni máme povinnost jako občané. Povinnost, která nás nemine; nikdo není zcela soukromá osoba. Povinnost  vůči zemi, v níž žijeme.

Vy jste spolu velmi intenzivně spolupracovali od druhé poloviny sedmdesátých let a zejména v letech osmdesátých. Kdy jste se setkali poprvé?

Znali jsme se od šedesátých let, z okruhu časopisu Dějiny a současnost, který jako šéfredaktor vedl Zdeněk Šikl. A od konce šedesátých let jsme byli v kontaktu velmi intenzivním. Často k nám zaskočila ráno po cestě do práce, protože měla ráda kakao a my jsme měli vždy dobré kakao od přátel z Holandska. Dostávali jsme od ní exilové Listy, další knížky, pak mě zapojila do distribuce tiskovin ze zahraničí. Skončilo to domovní prohlídkou, kterou u nás estébáci provedli v dubnu 1975, při které objevili výtisky Listů a dalšího exilového časopisu Svědectví. I když jsem ho ukryl pod hromadu špinavého prádla. Když jsme pak odcházeli do exilu, koupil jsem dva výtisky též knihy a naučil jsem Jiřinu, jak se pomocí knihy šifruje.

Prý měla konspiraci velmi dobře a do nejmenšího detailu promyšlenou.

Měla to skvěle promyšlené, ale byla také mistr v improvizaci. Při takové činnosti často něco nevyjde podle plánu a člověk musí být vždy připraven. Jiřina vždy připravená byla. Když se jí třeba při výslechu ptali, co má s Wolfgangem Scheurem (pracovníkem německého velvyslanectví, který byl spojkou mezi disentem a exilem v první polovině osmdesátých let, pozn. red.), že s ním byla někde viděna. Ona na to řekla - co bych měla? Spím s ním. Na to nemohli nic říci.

(Do rozhovoru vstupuje Helena Prečanová)

HP: Jiřina byla prostě taková, vzala jim vítr z plachet.

VP: Při konspiraci nemůžete mluvit o tom, co děláte. A Jiřina to uměla výborně, nakonec i Chartu nepodepsala v roce 1977, ale až v devětaosmdesátém, když už byla „profláknutá“. To už to dělala téměř dvacet let, byla unavená a vyčerpaná.

Sama říkala, že se tahle hra na kočku a myš se dá hrát tak dva tři roky.

VP: Bylo podivuhodné, jak dlouho v tom dokázala pokračovat. I poté, co vyšla po deseti měsících z vězení, kdy si hodně lidí myslelo, že je odvařená, že ji StB zná. Ukázalo se, že to možné je, a že to dokonce bez ní nejde.

Proč to bez ní nešlo? Nenašel se nikdo, kdo by to po ní vzal?

HP: Když byla Jiřina ve vazbě, tak se všechno zastavilo, nic nefungovalo, nikdo to místo ní nechtěl vzít. Měli jsme plné sklady knížek a dalších tiskovin a byli jsme už trochu zoufalí. Někteří lidé pak třeba zásilky přijímali, ale odmítli je dál distribuovat. Doufali jsme, že se stane zázrak a všechno zase začne fungovat. Ale Jiřina byla mimořádná ve všem - byla třeba u nás na návštěvě, viděla, že mi plandají kalhoty, a než jsme si vypily kávu, tak mi je opravila. A sama byla velmi elegantní, měla vkus. A vždy lidem pomáhala - Čečencům, Romům, mnoha dalším lidem. Nepovažovala to za oběť a  taky se tím nikdy nechlubila.

Jak se stalo, že pašovací akce fungovala tak dlouho?

HP: Fungovalo to sice dlouho, ale estébáci věděli hodně, věděli o Wolfgangovi, také sledovali kanadského diplomata Petera Bakewella, který nám rovněž pomáhal a jezdil pro zásilky přes hranice.

VP: Víme ze spisů StB, že existoval návrh, aby Sheuera vypověděli, ale nakonec to zamítli, protože nechtěli revanš z německé strany. Dokonce byli přesvědčeni, že Scheuer je hlavní rezident německé rozvědky, protože chodí do práce v sobotu, když na ambasádě nikdo není: že unikne každému sledování a zkrátka je velmi opatrný.

Co bude pro českou společnost znamenat, že tato generace odchází? Jiřina Šiklová měla podle svých blízkých pocit, že spoustu věcí nestihla udělat, doříct, zaznamenat…

HP: To je osud nás všech, my už jsme taky na odchodu. Ale o Jiřině jsme si mysleli, že nás všechny přežije a že bude Vilémovi mluvit na pohřbu.

VP: Kus prožité autentické paměti společnosti vždy nenávratně skončí s lidmi, když odejdou. Naštěstí pramenů je hodně. A chtěl bych naši bohatou a tajnou korespondenci s Jiřinou připravit k vydání. Už je to přepsané, ale je velká práce to zredigovat a je nutné řadu věci vysvětlit. Přezdívky, různé kódy - Jiřina mně psala v mužském rodě a oslovovala mě Františku. Já jsem jí zase někdy psal o Prečanovi, co dělá a že ho někdy vidím. Spoustu jsme toho mimochodem už zapomněli, Jiřina mi při identifikaci některých věcí bude chybět. O Jiřině říkám, že to byla nejlepší žena mého života…

HP: …a mělo to nikdy nevadilo, protože byla skutečně mimořádná.