Ve vědě pořád hraje roli ideál bílého džentlmena, který se považuje za vrchol civilizace

Minulý týden vzbudila na sociálních sítích pozornost zpráva o tom, že moderní věda přepsala definitivně příběh hrobu odkrytého v italské Modeně, v němž byla nalezena dvojice koster držící se za ruce. Předpokládalo se, že lidé, kteří žili mezi čtvrtým a šestým stoletím našeho letopočtu, tvořili milostný pár, a dostali tak přezdívku “milenci z Modeny”. Jenže jak vědci zjistili po analýze proteinu z jejich zubů, nejde o ženu a muže, ale o dva muže. Tato tvrzení se poprvé objevila už před třemi roky, takže nejde zcela o novinku, nicméně slavná dvojice koster má i symbolický význam: je to další důkaz, že genetické analýzy a další vědecké metody v posledních letech přinášejí řadu objevů, které někdy upřesňují, jindy zcela převracejí naše představy o minulosti. A jak říká Miriam Nývltová Fišáková, která se mimo jiné zabývá osteologií, tedy studiem kostí, i některé tuzemské nálezy bylo nutné přehodnotit – kupříkladu o “dámě z Hlinska” se původně myslelo, že šlo o muže, protože se v jejím hrobě našel kamenný nástroj sekeromlat. A s moderními technologiemi bude podle ní podobných objevů přibývat.

Nové metody ovlivňují většinu vědeckého bádání. O jaké metody jde u archeologie a jak upřesňují nebo přepisují to, co o minulosti víme?

V archeologii se používají kromě klasických přírodovědných metod třeba izotopové analýzy, genetika či analýza proteinů, které nám genetické analýzy nahrazují, protože DNA je poměrně náchylná k destrukci a proteiny jsou trochu stabilnější. Metod je řada, mikroskopické, fyzikální. Aplikace do archeologie je zásadní, protože může velmi pohled na historii změnit. Co nám ale práci komplikuje, je přetrvávající zvyk vyučovat archeologii na filozofických fakultách, což úplně nepodporuje propojení s přírodními vědami.

Je to v zahraničí jinak?

Třeba na anglosaských školách se archeologie studuje na geografii, na přírodovědě - a když studujete archeologii, tak zároveň studujete antropologii, a v rámci ní pak i etnografii, biologickou antropologii a další přírodní vědy. Učím na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity osteologii a v rámci výuky se snažím vědy propojovat. Podobně při výuce na lékařské fakultě. A mezi archeology jsou samozřejmě lidé, kteří svoje bádání s přírodními vědami propojují a vidí, proč je to důležité, ale není to úplně běžné. Často jsou závěry dodané přírodními vědami zpochybňovány, což se několikrát stalo i mně.

Máte konkrétní příklady?

Třeba jsem zpracovávala zvířecí osteologický materiál z oblasti Chotěbuz-Podobora a objevila jsem zvláštní vřetenní kost. Když jsem po tom dál pátrala a udělala jsem genetickou a izotopovou analýzu, zjistila jsem, že s velkou pravděpodobností patřila chrtovi. Geneticky jsme pak potvrdili i provázanost s moderním polským chrtem. Jde o lokalitu spojenou s Velkou Moravou a řada kolegů nechtěla věřit, že se tady v té době chrt vyskytoval. Jenže chrt je jedním z nejstarších plemen. Chovali je Egypťané, Římané, Vikingové, přičemž víme, že mezi Velkou Moravou a Vikingy existoval obchod. Nebo jsem při izotopové analýze pozůstatků zjistila, že daný člověk jedl mořské ryby. Taky se to setkalo s velkou nedůvěrou, jenže v té době i na Moravě byli v řekách lososi a jeseteři. Nebo ta ryba odněkud dorazila - v té době byla známá konzervace solením, uzením, sušením.

Ve světě se podobných překvapivých objevů udála v poslední době řada - kromě zmiňovaných milenců z Modeny vyvolal velkou pozornost třeba hrob ze švédské Birky, který měl podle bohaté výbavy zbraní a pohřbených koní patřit významnému vikingskému válečníkovi, ale v roce 2017 se definitivně potvrdilo, že šlo o ženu. Máme podobné příklady i v Česku?

Máme dva případy, které vyvolaly vášně. Dáma z Hlinska byla zpočátku interpretována jako muž, protože v hrobě z pozdní doby kamenné byl vedle jejích pozůstatků uložen sekeromlat, tedy kamenný nástroj s vyvrtaným otvorem, který z jedné strany může sloužit jako kladivo a z druhé jako sekyrka. Vcelku často nacházíme v ženských hrobech mužské atributy, ale bralo se to jako omyl a víc se to neřešilo. U tzv. věstonického trojhrobu se zase mělo za to, že jde o dva muže a ženu, až genetika ukázala, že jde o tři mladé muže. Teď je otázka, jak to vyložit, byť některé věci samozřejmě zůstanou utajené, protože neznáme mytologii těch lidí. I v zahraničí je víc podobných případů. O člověku, který žil před pětadvaceti tisíci lety v období paleolitu na území dnešní Francie se na základě bohaté pohřební výbavy a ozdob předpokládalo, že jde o muže - říkalo se mu muž z Mentonu. Jenže dnes se kostře říká dáma z Cavillonu, protože víme, že šlo o ženu.

Tyto nové informace často vyvolávají prudce odmítavé reakce. Čím si to vysvětlujete?

Ve vědecké obci to často bývá tím, že řada lidí odmítá přijmout, že věci jsou jinak, než jak si mysleli a než se léta učili. A mám pocit, že do značné míry hraje roli ideál vědce z 19. století coby bílého džentlmena, který sám sebe považuje za vrchol vývoje a civilizace. Přitom právě ty nové objevy nám mimo jiné ukazují, že naši předci nebyli takoví primitivové, jak si o nich někdy myslíme - že v lecčems byli dokonce vyspělejší než jsme my dnes. Většina archeologů si také nepřipouští, že by jejich pohled mohl být nějak ovlivněný společností a kulturou: myslí si, že mají nezaujatý, objektivní pohled. Jenže všichni jsme společností ovlivněni. A v některých oborech - třeba medicíně - se o tom stále více mluví a snaží se těchto vlivů zbavit.

Ale asi se to neomezuje jen na vědce…

U běžných lidí to má zcela jistě souvislost s tím, že současný svět je velmi složitý a lidé se uchylují k jednoduchým zkratkám; k něčemu, co znají. To je jednoduchá psychologie. Takže když se od školy učili, že pravěké ženy seděly v jeskyních u ohně a muži lovili mamuty do hlubokých jam, tak se toho budou držet, i když už dlouho víme, že obecně nelze vynášet takové soudy. Jednak lidé nikdy v jeskyních nežili a společnosti byly v minulosti velmi pestré. Záleželo na tom, jestli šlo o superorganismus nebo malou skupinu lidí, v jakém klimatickém pásmu se pohybovali, jestli už se věnovali zemědělství. Od toho se odvíjela celá společenská struktura. A ženy lovily a loví. I dnes jsou v pralesních komunitách výtečné lovkyně, které nepřestávají lovit ani po narození dítěte, a to nejen drobnější zvířata, ale i společně s muži větší zvěř. Neexistuje nic jako přirozená dělba práce mezi mužem a ženou, existovaly určité zvyky v určitých společenstvích v určitém stupni vývoje.

Nový pohled na historii na základě nových objevů zároveň i vyvolává  velkou zvědavost a pozornost, jak se ukázal třeba zájem o knihu Úsvit všeho. Nové dějiny lidstva od antropologa Davida Graebera a archeologa Davida Wengrowa.

Určitě, ve světě jde o velký trend, ale u nás se mu až tolik nedaří. Nicméně mladší generace už to chápe jinak - je znát, že jinak přemýšlejí. Byť zároveň narážejí na představy generací starších.

Když si uvědomíme, že na interpretaci minulosti mají vliv společenské vzorce, neznamená to ale, dnes do minulosti budeme projektovat naše současné názory?

První krok je uvědomit si, že jsme ovlivnění společností a kulturou, a snažit se od toho oprostit. A jedním ze způsobů je spolupráce vědních oborů, jak jsem o ní mluvila na začátku. Humanitní vědy s technickými, přírodními, s medicínou. Jinak se nepohneme. Abyste dobře zrekonstruovala minulost a porozuměla jí, musíte kromě archeologie znát psychologii, etnografii, biologii, etologii, primatologii, geologii, parazitologii, botaniku. Přidejme geoarcheologii, histologii, evoluční biologii… Ale riziko, že se vše v rámci snahy napravit minulé věci převrátí do opačného extrému, tu jistě je. Třeba ve francouzském dokumentu Pravěké dámy a princové, kde je řeč o zmiňované dámě z Cavillonu, vybavili paleolitické lidi velmi tmavou pletí a modrýma očima. A to skutečně neodpovídá biologii těchto lidí.