Uznání společenské důležitosti kultury je u nás na nízké úrovni

Co pro zdejší kulturní obec znamená rozeznání statusu umělce, které nyní půjde do Poslanecké sněmovny a do Senátu, a možnost se k němu přihlásit?

Znamená to první krok dobrým směrem, ale je nedostatečný a nepomůže většině lidí v kultuře. Různé systémy podpory nebo formu statusu umělce má už poměrně hodně zemí Evropy. Kořeny sahají do roku 1980, kdy UNESCO pojmenovalo to, že umělci pracují za velmi specifických podmínek, které neodpovídají pracovním podmínkám v běžné ekonomice, a že je potřeba na to brát zřetel. V kulturních a kreativních průmyslech pracuje vždy násobně víc lidí na volné noze než v běžné ekonomice. V Česku je to necelých 40 procent oproti třinácti procentům v běžné ekonomice. Zdejší podoba statusu umělce představuje první předpoklad k tomu, aby mohly vznikat podmínky, jež umožní lidem v kultuře pracovat lépe. Nevyřeší ale vleklé problémy, kterým lidé pracující v kultuře čelí roky.

Koho se tedy status umělce může týkat?

V kulturně kreativním sektoru v České republice pracuje zhruba 220 tisíc lidí. Z toho jich je 87 tisíc na volné noze, což činí těch zmiňovaných skoro 40 procent. Návrh ministerstva, o němž se bavíme, má dvě roviny. Jedna rovina je, že vznikne registr, do nějž bude možné se přihlásit na základě poměrně benevolentních podmínek a budou se tam moct přihlásit i umělecko-technické profese. Pro spoustu lidí to může znít pejorativně, že se mají registrovat, ale třeba během pandemie se ukázalo, že ministerstvo kultury nedisponovalo žádnými daty a nevědělo, na základě jakých parametrů má přerozdělovat prostředky na podporu. Registr by tedy měl zajistit, že v případě další nepředvídatelné situace se to už nebude opakovat. Samozřejmě to nikdy nebude fungovat na sto procent, ale ministerstvo plánuje registr využít i ke sběru dat tak, aby se mohlo lépe a účinněji o kulturní a kreativní sektor starat a investovat do něj. Data nám stále zoufale chybí.

V Evropě existuje status umělce zhruba ve dvacítce zemí, každá k němu přistupuje jinak a po svém. Jaké jsou ty inspirativní nebo následováníhodné?

Každá země si volí svůj koktejl podle vlastních potřeb a přístupy se hodně liší. Třeba Španělsko a Portugalsko to téma řeší nejnověji. Portugalsko zavedlo status kulturního profesionála, který je pojatý maximálně široce a zahrnuje i lidi z designu nebo herního průmyslu, tedy z i ekonomicky úspěšných oblastí. Ale on i knižní průmysl má velký obrat – u nás je po filmu druhý největší, nicméně pořád v něm velká spousta lidí nedosáhne na zisky. Což je typický jev. Na zisky dosahují jen velké společnosti – ať už jde o produkční firmy, komerční divadla nebo velká nakladatelství, ale neprokapávají systémem například k autorům nebo herečkám, kteří často zkoušejí celé týdny zadarmo klidně dvanáct, čtrnáct hodin denně, ale zaplaceno dostanou až za odehraná představení, přičemž jsou závislí na tom, o kolika reprízách producent rozhodne. Nemohou svou situaci ovlivnit a podmínky si nevybírají.

Na status umělce by měl navázat i systém stipendií. Na ně by mělo být od 1. ledna 2025 vyčleněno zhruba 130 milionů korun. Podle odhadů ministerstva kultury by na ně mohlo dosáhnout tak 1400 uchazečů. Je to dost?

Doháníme čtyřicetiletý dluh vůči UNESCO, na nějž třeba Francie i Německo zareagovaly mnohem dřív. V Německu vybudovali sociální kasu, která slouží jako typ pojišťovny. Naše ministerstvo kultury v tuto chvíli využilo jedinou možnost finanční podpory, kterou reálně má, a to jsou stipendia, jež jsou ovšem dosažitelná až za splnění poměrně přísných podmínek. A když se vrátíme k tomu, že zde v kultuře pracuje 220 tisíc lidí, ale jenom necelých 1500 z nich dostane stipendium, které navíc vychází na nějakých 90 tisíc korun, což nejsou ani tři měsíční průměrné platy, je to jen kapka v moři.  

Stipendia tedy nejsou vhodná cesta?

Ministerstvo kultury nemá kam jinam sáhnout. Co se týče dalších opatření, to už by muselo přijít ministerstvo financí a ministerstvo práce a sociálních věcí – a nevím, jestli tam probíhá nějaký kontinuální dialog a je vůle ke změně. Podle současného návrhu to příliš nevypadá.

Jaká je současná česká situace, co se týče kulturního provozu?

Z dat Eurostatu vyplývá, že v 19 zemích Evropy počet lidí pracujících v kultuře po covidu stoupl, jenom v několika se snížil – a my jsme druzí nejhorší po Bulharsku. Odešlo nám 7,3 procenta lidí pracujících v kultuře, v absolutních číslech to je přes 15 tisíc – a v tom figurují jen zaměstnanci, protože ty umí stát reportovat. Reálně to číslo bude výrazně vyšší o lidi na volné noze.

Pandemie po celé Evropě zviditelnila, na jak křehkých strukturách kulturní sektor funguje. Současně se v případě Česka projevilo, jak malé ponětí stát má o tom, jak zde kultura vzniká. Disponuje informacemi o svých příspěvkových organizacích, ale o nezávislé scéně nemá velké povědomí. Projevily se ještě nějaké jiné charakteristiky?

Budu se držet literatury, protože jí rozumím nejlépe. Pandemie radikálně nezhoršila jevy, které by nebyly jasné už před ní. Navázala na ni ale ještě velká papírenská krize plus rostoucí ceny energií v důsledku ruské invaze na Ukrajinu. Do toho jsme tu měli obří inflaci, tudíž knihy skokově zdražily. A tady narážíme na důsledky toho, že po roce 1990 zde začala kultura fungovat tržně, což je stejné jako v zahraničí, ovšem náš stát zavedl na rozdíl od jiných zemí jen velmi omezená opatření, která by zohledňovala, že kulturní a kreativní odvětví je specifické. To je něco, co teď musíme dohnat.