S dnešními penězi rozhodně nevybudujeme české Oxfordy

Jako dlouholetý úspěšný akademik jste se rozhodl odejít do státní správy, konkrétně na ministerstvo pro místní rozvoj. Proč?

Není to úplný odchod, stáhl jsem se z vedení katedry ekonomie a empirických studií na pražské právnické fakultě. Odešel jsem na „sabatikl“ ve státní správě do konce volebního období současné vlády, pak se na univerzitu vrátím. V poslední době cítím únavu z českého akademického prostředí; věci, které mě dřív bavily, nějak ztratily chuť. Naopak zkušenosti z Národní ekonomické rady vlády nebo z role ekonomického poradce Pirátů mě víc zapálily pro tvorbu veřejné politiky, cítil jsem větší prostor něco změnit.

Na ministerstvo přicházíte nejen coby ekonomický poradce ministra Ivana Bartoše, ale také jako vedoucí analytického útvaru. Do té doby žádný neexistoval?

Na ministerstvu některá oddělení dělala vlastní analýzy pro své agendy, třeba bydlení, ale celkově je analýz nedostatek. Náš útvar má budovat analytické kapacity s průběžně sbíranými daty napříč agendami ministerstva. Jde především o zhodnocení dopadů existujících zákonů (tzv. proces RIA) a navrhování alternativních řešení, jak nedostatky řešit. A o spolupráci s ostatními částmi ministerstva, aby se při hledání řešení mohly lépe opřít o data a analýzy.

Které zákony?

Zákon o podpoře regionálního rozvoje, zákon o zadávání veřejných zakázek i vyhodnocení nového stavebního zákona. To jsou naše hlavní agendy, v praxi k nim musíme nashromáždit potřebná data z různých zdrojů a vytvořit systém, aby analytické práce pokračovaly i v budoucnu. Abychom mohli mít lepší zákony, musíme vědět, co dělají ty dnešní. A to dnes moc často nevíme.

Proč v Česku není zvykem mít data tohoto typu?

Už léta o tom přemýšlím a jako ekonom odpovím, že za to může nízká poptávka i nízká nabídka. Poptávku tvoří hlavně politici. Měli by stát o to, aby takové analýzy vznikaly, aby dělali dobrá rozhodnutí. To platí zčásti: někteří politici se s tímto pohledem rozhodně ztotožňují, někteří méně a velká část vůbec. Často se jim data nehodí do krámu. Typickým příkladem je příběh EET. Ani zastánci, ani odpůrci nechtěli, aby dopady EET byly vyhodnoceny, protože politicky bylo výhodnější říkat, buď jak mělo úžasné dopady, nebo jak bylo škodlivé. Na poptávku málo působí i novináři – jestli prominete. Když politici přijdou s nějakým návrhem, novináři běžně volají nám akademikům s otázkou, co si myslíme, že návrh způsobí. Ale nezeptají se přímo těch politiků: máte to spočítané?

Co strana nabídky?

Je nedostatek odborníků, kteří by takové analýzy dokázali ve vysoké kvalitě tvořit. České univerzity historicky vzdělávají málo absolventů, kteří jsou schopní s daty užitečně pracovat pro potřeby veřejné politiky. Typicky absolventy společenskovědních oborů – ekonomie, práva, veřejné správy… – schopné zkoumat dopady zákonů a dalších opatření ve veřejné sféře na chování lidí a firem, spočítat náklady a přínosy, a to vše ukázat na datech.

V Česku se stále pohlíží na akademiky jako na někoho, kdo by se neměl do politiky zapojovat. Měli by stát opodál a dávat zpětnou vazbu z expertní pozice. Nemůže vám tohle klást překážky a ublížit?

To je český paradox. Říká se, že politické strany jsou personálně vyprázdněné, nemají experty; ale jak můžou mít experty? Ti experti se k nim prvně musí zapojit. Já si v jednu chvíli řekl, že než jen psát do médií a sedět v komisích, které jsou ignorovány, bude lepší to zkusit jinak a být blíž u toho, když polici přemýšlejí o řešeních a rozhodují. V demokratickém spektru stran si, myslím, každý akademik může najít svou stranu i formu zapojení. Já jsem proreformní a vnímám, jak náš stát institucionálně zatuhl a potřebuje k restartu koncepční reformy. A zároveň silně zastávám přístup, že tvorba politik by se měla opírat spíše o odbornost a analýzy (evidence-based policy) než o osobní pocity a ideologie. Proto jsem se nakonec zapojil k Pirátům, neboť tlačí reformy kupředu a jsou – včetně Ivana Bartoše – ochotní odborníkům naslouchat. A navíc je to dobré pro vás: poznáte spoustu aktivních lidí a získáte jiné pohledy na věc.   

Řekl jste, že „v českém akademickém prostředí je toho dost, co člověku bere chuť a energii, a poslední dobou mi to nějak přerostlo přes hlavu“. Co je to za problémy?

Český systém negeneruje kvalitní univerzity pro studium a výzkum, jaké by si tato země mohla ekonomicky dovolit. A nakonec negeneruje ani úplně přívětivé pracovní prostředí. Po letech se v mém případě nasčítala řada maličkostí a já už na to neměl energii.

Mohl byste být ještě konkrétnější?

České akademické prostředí už oceňuje úspěch a dokáže říct „ano“ těm, kdo přinášejí zahraniční zkušenosti či jinou kvalitu. Před dvaceti lety byli takoví novátoři mnohde považováni za nežádoucí. Systém ale není ochotný říci „ne“ těm, kteří mají slabší výsledky. To je demotivující. Akademik, jenž se snaží publikovat v kvalitních mezinárodních časopisech – což představuje řádově víc práce –, nakonec dostane grant, bonus za publikaci či docenturu. Ale zároveň vidí, že ti, kteří o mezinárodní excelenci neusilují, dostanou grant, bonus či docenturu povětšinou taky. Další věcí je zoufalé podfinancování, které se zhoršilo v posledních letech, a všichni víme, že v nejbližší době se nezlepší. Vede to k tomu, že se jako akademik hodně věnujete administrativě a organizaci, kterou v lépe financovaných univerzitách na Západě zastane profesionální aparát.

Když už víme, co je kvalitní a umíme to ocenit, proč se nedaří zbavit se té „nekvality“?

Souvisí to s penězi. České specifikum je, že velká část akademiků nepracuje na jedné univerzitě na plný úvazek, hlavně kvůli financím – mají to jako zajímavou druhou aktivitu. Tím se z univerzit vytrácí duch, protože v budovách nepotkáte až tak moc kolegů, kteří by od rána do večera dýchali pro vědu a univerzitní práci vůbec. Jiný zdroj frustrace je doktorské studium. To by ideálně mělo být balíček: doktorand se učí v kurzech, má čas psát vlastní disertaci, trochu učí a zároveň pracuje na projektech své fakulty jako výzkumný asistent. Za to dostane solidní mzdu nebo stipendium, aby působil jen na univerzitě a nemusel dělat nic dalšího. To dnes nejde, kvůli penězům mají doktorandi další džob, a nakonec není spokojen nikdo – doktorand postupuje s disertací pomalu a výzkumníci mají problém sehnat asistenta. 

Změnit to má právě v případě doktorandského studia vládou schválená novela vysokoškolského zákona. Bude to mít význam?

Princip, že doktorandů má být mnohem méně, ale mají pobírat mnohem víc peněz, je správný. A doufám, že se novelou nakonec zavede. Ale je otázka, jak systém zafunguje, když v Česku bude zhruba o polovinu doktorandů méně. Budou všechny fakulty a obory snižovat počty doktorandů stejně? Nebo se přesunou i peníze – a pracoviště, která mají nejlepší vědecké výsledky, nebudou muset snižovat počty doktorandů vůbec, zatímco ta opačná doktorské programy zavřou? Ale ani to neřeší hlavní problém: v systému akademické samosprávy, který vznikl po revoluci spíše náhodně, není silná motivace se zlepšovat. Fakulty mají velkou autonomii, rektorát na ně nemá silné páky kromě rozpočtu, zároveň děkana volí lidé zevnitř fakulty. A i když se zvolí osvícený děkan, snadno narazí na interní odpor – s logickou hrozbou, že nemusí být zvolen podruhé.

Osvědčený způsob, jak rozbíjet tato vnitřní spojenectví uvnitř fakult, je nabírání zahraničních akademiků. Jde to?

Je to těžké, ale je to možné a děje se to častěji. Ovšem opět se to děje specifickým českým způsobem. Když máme prostředky z evropských či jiných grantů, postdoktorandy ze zahraničí jakž takž zaplatíme. Typicky tu budou na tři roky, pak se s nimi univerzita rozloučí, protože na ně nechce dávat vlastní peníze. Část takových pozic by si univerzity mohly klidně vytvořit z vnitřních zdrojů i bez zahraničních grantů, ale to by se musely rozloučit s některými domácími kolegy, aby mohly přijmout absolventy odjinud s lepšími výsledky – a k tomu už není vůle. Aby bylo jasno – to, co říkám, ani nemyslím jako kritiku lidí ve vedení naší fakulty, tam se momentálně sešli ti nejlepší a sami by změny k lepšímu chtěli. Ale systém je svazující: spousta dobrých věcí se neudělá, protože na ně není síla, pravomoci nebo peníze. Proto jsme jako NERV doporučili reformu řízení vysokých škol jako jedno z opatření na podporu ekonomického růstu.

Mluvil jste o podfinancování akademického prostředí. Je řešením dát univerzitám více peněz, ale podmínit to větší reformou, která bude bolet?

Já si myslím, že dohoda „stát vám přidá peníze, vy budete souhlasit s reformou samosprávy a řízení“ dává velký smysl. Ostatně, chceme-li v Česku mít excelentní univerzity, potřebujeme obojí. Spojení obojího do jednoho balíčku by pomohlo odblokovat odpor proti reformě ze strany univerzit a státu zaručit, že peníze navíc nepřijdou vniveč. I kdyby univerzity nakládaly zcela efektivně s dnešními penězi, rozhodně z nich nejenže nevybudují české Oxfordy, ale nedostanou se ani do první stovky na světě. Budeme pořád narážet na limit, jak atraktivní platy můžeme nabídnout, abychom nalákali nejlepší akademiky a vytvořili podmínky pro produktivní práci. Na amerických univerzitách buší absolventi na dveře a univerzity si vybírají z velkého převisu nabídky, protože akademická kariéra je velmi atraktivní.

A víme, co změnit, když mluvíte o institucionální reformě akademického prostředí v Česku?

V základních rysech ano. Výborně je mimochodem popsal dnešní ministr školství Mikuláš Bek ve svém rozlučkovém projevu ve funkci rektora. Samospráva jen na úrovni univerzit, o něco silnější možnost státu zasáhnout v případě vážných problémů s kvalitou a rozhodně méně autonomie fakult. Není přece možné, aby trvalo devět měsíců odvolat děkana, který táhne jednu z fakult roky dolů a dělá ostudu celé univerzitě. Narážím pochopitelně na kauzu Ševčík.

Vy jste přes to všechno dokázal katedru na pražské právnické fakultě vytáhnout, stala se generátorem publikací v top žurnálech a jedním z hlavních center oboru na evropské mapě. Jak se to tedy povedlo?

Zde bych poděkoval předchozímu vedení, že vytvořilo prostor, abychom otočili směr. Katedra byla v tragickém stavu, oni se rozhodli do toho říznout a část lidí propustit; další odešli dobrovolně, protože nechtěli dostát nově nastavené laťce. Zadařilo se získat to i díky externím grantům, které mi rozvázaly ruce, a mohl jsem poskládat pestrý tým. Bádáme v ekonomické analýze práva a právní empirii, učíme studenty práv chápat ekonomické dopady právních norem, na katedře působí absolventi z Turína, Humboldtovy univerzity či pražské CERGE-EI. Tento příběh lze v dnešních podmínkách zopakovat na dalších místech, ale nelze jej zopakovat systémově, všude.

I vy jste působil jste na CERGE-EI. Poté na VŠE a dnes na právech. Fungovalo to stejně?

CERGE-EI je normální západní ekonomická katedra, pokud jde o akademickou kulturu – mimo jiné proto, že vznikla na zelené louce v devadesátých letech díky lidem se západní zkušeností a funguje spíše navzdory českému prostředí. Na Národohospodářské fakultě VŠE byl s akademickou kulturou problém, většina seniornější generace fakulty byla odtržena od vývoje soudobé ekonomie. Nicméně naše malá katedra shodou šťastných okolností fungovala jako západní ostrov pozitivní deviace. Ale pak upadla v nemilost, byla sloučena do jiné – v zápise dokonce stojí, že na moji žádost, kterou jsem ale nikdy neviděl – a lidé se časem rozutekli.  

Byl jste jedním ze zastánců názoru, že zmíněný bývalý děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík neměl být odvolán primárně proto, že poškozuje dobrou pověst univerzity svými výroky či veřejnými vystoupení, ale spíš právě pro to, jak nekompetentně fakultu řídil.

Nejsem nestranný pozorovatel, protože jsem byl jeden z těch, kteří byli odejiti. Program hospodářské a sociální politiky, který by mohl a měl vychovávat odborníky schopné hodnotit dopady veřejné politiky a dělat pokročilé analýzy s daty třeba právě v analytických útvarech ministerstev, tuto roli zdaleka neplní.

Debatu o tom, jak poznat dobrou univerzitu, teď rozvířilo rozhodnutí Univerzity v Curychu ohledně toho, že nechce být součástí mezinárodních rankingů, které měří, jak si univerzity stojí napříč světem. Argumentovali, že se nehodnotí podle správných měřítek. Co si o tom myslíte?

Podle mě jsou pořád užitečné, jen je nutné brát v potaz, jak jsou sestaveny a že asi ani nemohou být dokonalé. Například prorektor Karlovy univerzity dobře upozorňuje, že podceňují české univerzity, které se navzdory všemu přece jen zlepšují. Např. žebříček Times Higher Education je mnohem víc založen na vnímání univerzity než na aktuálních objektivně měřených kritériích.

K čemu nám tedy takové žebříčky jsou?

Základní obrázek o tom, jak si řádově v kvalitě univerzita stojí, nakonec dávají. Ukazatele typu zájem studentů nebo citovanost publikací odrážejí to, co bychom za kvalitu univerzity považovali. Nemá smysl z nich vyvozovat příliš o konkrétním pořadí, jestli University of Chicago je lepší, nebo horší než Stanford. Ale v jednom žebříčku taky vidíme, že mezi 500 top světovými univerzitami je jen jedna česká, Univerzita Karlova. V Portugalsku a Itálii, které už jsou ekonomicky srovnatelné s Českem, je jich v přepočtu na obyvatele třikrát, respektive 4,6krát víc. V Rakousku dokonce osmkrát víc. Tato čísla už něco nepěkného říkají a měla by nás trápit.