Rychetský: Nové muzeum by mělo vyprávět příběhy moravských Židů mladým generacím

Historie Židů na Moravě byla hodně barvitá - a hodně tragická. Řada z nich zemřela v koncentračních táborech a dodnes se o nich moc neví: kdo byli, jaké žili životy, co vše bylo jejich předčasným koncem zmarněno. V těchto dnech v Brně probíhá mezinárodní konference ke vzniku Dokumentačního centra holocaustu na Moravě, které by časem mohlo vzniknout a zachytit historii zdejších Židů a jejich osudy. „Je to důležitý počin,“ říká ke vzniku muzea předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, jehož instituce v Brně sídlí.

Stal jste se členem správní rady Dokumentačního centra holocaustu na Moravě. Za projektem, tedy muzeem s přesahy do současnosti, stojí brněnský nakladatel Martin Reiner. Musel vás přemlouvat, abyste se do věci zapojil?

Řešil jsem jediný problém, tomu se říká střet zájmů. Přece jen práce soudce na Ústavním soudě je do značné míry zavazující a brání tomu, aby se soudci angažovali ještě v nějaké jiné oblasti, která by hraničila s politikou. Ale myšlenka zbudování jakéhosi památníku holocaustu a současně dokumentačního centra mě přesvědčila, že tady by mě těžko někdo mohl onen střet zájmů vytýkat. Je to jediná taková angažovanost mimo moje povolání a netajím se tím, že mě vždy židovská kultura a historie fascinovaly.

Brno je v tomhle ohledu nepochybně zajímavým městem…

Ano, pokud se týká Brna, je tu vše znásobené: bylo to skutečně specifické město, kde vedle sebe žili téměř ve stejném poměru jak Židé, tak brněnští Němci a brněnští Češi a po staletí v harmonii. Všichni víme, jak tragicky to dopadlo - a že se tahle otázka otevře a bude se jí někdo zabývat, se mi jeví jako skutečně skvělé.

V Praze je Židovské muzeum s bohatými sbírkami, je potřeba budovat další muzeum na Moravě?

Mám ve zvyku zahraniční návštěvy do Židovského muzea v Praze brát a jeho ředitel Leo Pavlát se vždy osobně ujme toho, že nás provádí. Ale pro mě – a nepochybně nejen pro mě - bude příjemné, že hosty nebudu muset vozit do Prahy, ale že i tady na Moravě budu mít tu možnost prezentovat něco zajímavého. Nechci se dotknout Brna, ale ono tady toho moc na prezentaci není. Za ta léta, co vedu Ústavní soud, musím říci, že máme velmi intenzivní vztahy nejen s rakouským a německým Ústavním soudem, ale prakticky se všemi evropskými Ústavními soudy a pravidelně se navzájem navštěvujeme. Obrazil jsem se zahraničními návštěvami snad všechny moravské vinné sklípky a teď se těším, že jednou bude možné ukazovat i tak zajímavou expozici, jako je historie Židů na Moravě a s ní spojená velká jména jako Hugo Haas a další.

Mělo by být brněnské muzeum v něčem jiné než to pražské?

Jsme skutečně teprve u jakési ideje, která se zrodila. Do jaké míry se v museu podaří zdokumentovat historii moravských Židů, bude věc dalších let a odborníků. Pevně věřím, že by se nám mohlo podařit získat z pražského Židovského musea některé předměty, které jsou spojeny s historií Moravy. Mluvím o těch, které jsou v depozitáři - je škoda, aby tam byly, když můžou být vystaveny v Brně.

Leo Pavlát je váš přítel. Už jste se ho na to ptal?

Ještě ne, ale rád bych s ním o tom mluvil. Jsme nicméně ve stádiu, kdy máme jen pozemek, sama budova se musí teprve postavit - a až začít pak naplňovat.

Jak by se mělo muzeum holocaustu budovat, jak tohle téma v současné době zpřítomňovat?

Otcem myšlenky je Martin Reiner a zdá se, že chce věnovat maximum tomu, aby to byla budova živá. Tady v Brně byly prakticky všechny synagogy vypáleny, zůstala jedna jediná. Jak jsem zjistil, i život místní brněnské židovské obce je dost skoupý. Jednou za rok se zde pořádá tryzna v souvislosti s prvním transportem brněnských Židů do Auschwitzu. Vždy se jí zúčastním, pak posedíme s představiteli brněnské židovské obce a s překvapením zjišťuji, že je to opět dosti uzavřená, taková téměř klausurní a velice málo početná společnost. Já ji přitom vůbec nevnímám jako náboženské společenství. A myslím, že řada lidí, kteří nesdílejí toto náboženství, ale sdílejí sounáležitost se židovskou obcí, by mohla být tímto způsobem a vznikem muzea vtažena do místního života.

Jak ale pohnutou historii ukazovat současným generacím? Známá věta „nesmíme na to zapomenout“ už možná mé malé dceři v budoucnu nic moc neřekne. Jak muzeum postavit a zacílit, aby jednou oslovilo i ji?

Domnívám se, že to chce příběh. Příběhy živých lidí, vyprávět je. Tady v Brně byla spousta lidí, na které se úplně zapomnělo. Kdyby se oživily jejich příběhy, mohlo by to podle mého soudu vtáhnout a vyvolat zájem i u té generace, o níž mluvíte - a pro kterou to je nepochybně dávná historie, kterou si příliš neuvědomují.