Reakce na útok se může dostavit i po týdnech, říká psycholog Tomáš Nikolai

S klinickým psychologem Tomášem Nikolaiem, který vede katedru psychologie na FF UK v Celetné ulici, jsem natočil podcast o tom, jak rozumět našim pocitům v tak těžké chvíli. Zde nabízíme mírně zkrácený přepis podcastu.

Mluvíme spolu zhruba čtyřiadvacet hodin po střelbě v budově Filozofické fakulty na Palachově náměstí. Ovšem ještě předtím policejní složky soustředily pozornost na budovu v Celetné ulici, kde spolu teď sedíme a kterou evakuovaly. Kde ty události zastihly vás?

My jsme tady zrovna měli výuku doktorandského semináře. Končila přesně ve dvě hodiny, kdy začala evakuace objektu v Celetné ulici. Já jsem pak zůstal tady u nás na katedře a dál pracoval až do té doby, než se z veřejných zdrojů a interní poštou zjistilo, že se jedná o střelbu v hlavní budově.

Informace vycházely najevo postupně. Nejdříve asi nebyl jasný rozsah události a kolik lidí zemřelo. Na co jste v těch chvílích myslel?

Já myslím, že to je asi pro všechny stejné. Byli jsme v šoku, nejistotě a měli jsme strach. Když přišel email od paní tajemnice, že tam řádí střelec, tak nám došlo, že se jedná o opravdu velmi vážnou věc. Do té doby nebylo úplně jasné, co se děje ani rozsah. První myšlenky se samozřejmě věnovaly tomu, nakolik to bude závažné a jestli tam nejsou studenti našeho oboru. Ale samozřejmě jsem myslel i obecně na všechny studenty filozofické fakulty a zaměstnance. Taky mě napadlo, že jsem v hlavní budově ten den o něco dříve sám byl, ale pak jsem odešel. Říkal jsem si, co tam teď asi prožívají a jak náročná situace to pro všechny musí být.

Na prvním místě je to asi překvapení, šok a emoce. Potom člověk s odstupem času celou věc víc analyzuje rozumem. Co přišlo u vás v té další fázi?

Ihned jak vyšlo najevo, o jak šokující a rozsáhlou událost jde, jsme se snažili nabídnout psychologickou pomoc a podporu. Nejprve jsme ji mířili dovnitř Filozofické fakulty ze strany členů a spolupracovníků katedry. Já chci všem moc poděkovat. Dostali jsme spoustu nabídek pomoci od absolventů i od různých psychologických asociací, včetně například Asociace klinických psychologů a dalších externích subjektů, kteří nabízeli svůj čas a své služby. Další velkou práci v tom odvedla Kristina Najbrtová, která vede naší fakultní psychologickou poradnu. A najednou už to byla taková koordinační činnost, což mě osobně pomohlo i k tomu vyrovnávání se s celou situací. Člověk má pocit, že něco dělá a že se může pokoušet něco nabídnout. Tím trošku oddaluje chvíli, kdy se s tím bude vyrovnávat v plném rozsahu. Takže jsme byli plní aktivity. Bylo by dobré, aby se nevytratila a doufejme, že má smysl. Ale zároveň nás trochu odvedla od toho, abychom si to všichni, co jsme v tom zaangažovaní, mohli odžít. A to zřejmě nebude problém jenom u nás na katedře, ale u všech zainteresovaných osob, včetně děkanátu a kolegia děkana.

Mohl byste popsat, jak vypadá první psychologická pomoc pro lidi, které to bezprostředně postihlo, ať už jde o svědky nebo blízké obětí a další? 

První je informovanost. Jde o to k nim dostat zprávu, že se za současné situace lze obrátit na krizové linky a rozšiřovali jsme materiály o psychologické pomoci. Dále šlo o to velmi rychle interně nabídnout odborníky. Jak víte, psychologické služby nejsou příliš dostupné, protože psychologů je málo. Takže jsme se pokusili nabídnout kapacitu lidí, kteří působí na katedře, nebo se sami nabídli, a kteří zároveň disponují potřebným výcvikem v krizové intervenci či atestací z klinické psychologie, abychom se mohli spolehnout, že ty služby budou kvalitní. Samozřejmě si jako klinický psycholog uvědomuju, že s takhle těžkou situací nemáme nikdo moc zkušeností. Bude potřeba se poučit zejména od policejních psychologů a dalších, s nimiž jsme v kontaktu. Ti nám pomáhají formulovat doporučení, a to nejen pro samotnou veřejnost nebo pro lidi, kteří byli přímo zasaženi, ale i pro samotné experty, kteří jim nabízejí pomoc. Aby měli nějakou podporu a věděli, jak postupovat nad rámec svých běžných zkušeností.

Zmiňme i veřejně dostupné linky, jako je linka psychické pomoci na čísle 116 123 a linka bezpečí 116 111, na které se můžou lidé obracet. Já předpokládám, že ta psychologická první pomoc spočívá hlavně v rozhovoru a vyslechnutí člověka. Je to tak?

Je to prostor na sdílení, práci se strachem, s úzkostí, emocemi a dalšími věcmi. Zároveň univerzita přichází s nabídkami třeba chatové pomoci, která už nyní funguje, i dalších věcí. Takže i nějaké možnosti online přístupu nebo zachycení jsou teď možné. Ona ta podpora a pomoc mívá několik fází. Ne každý využije akutní část. Dochází i k tomu, že reakce může být až paradoxní. Člověk může mít pocit, že se ho to ani netýká nebo že je emočně odpojen. Všechny pocity se ovšem pak mohou dostavit s odstupem času během dvou, tří dnů nebo týdne. Takže je třeba, abychom tu pomoc neorientovali jenom na dnešek, zítřek a svátky, ale abychom ji udrželi i dál, což bude úkol organizačně poměrně složitý. Ale věřím tomu, že univerzita i fakulta to dokážou. Pracujeme na tom, abychom tyto služby udrželi.

Já jsem zaznamenal, že Národní ústav duševního zdraví zveřejnil sérii vodítek pro psychické zotavení v tragických událostech. Inspiroval se od kolegů ze Spojených států, kde s podobnými útoky mají častější zkušenost. Mimo jiné tedy zmiňují: „V těžkých časech je důležité myslet na důslednou péči o vlastní duševní zdraví. Respektujte své pocity, mluvte o tom, posilujte svoji odolnost a pomáhejte ostatním v těžších časech.“ Přidal byste k tomu něco dalšího?