Necitlivý zásah do naší svobody může být větším nebezpečím než dezinformace

„Ukrajině se nedá pomáhat jinak než společně, koordinovaně. Otázka také teď nestojí, jestli jim v tento okamžik pomáháme málo, nebo moc. Důležité je být připraven na dlouhodobou pomoc a udržitelnost bojeschopnosti Ukrajinců i zachování té naší. Mohli bychom asi teď pomáhat víc, ale taky by nám mohl dojít dech a to by mohlo pak dopadnout hodně špatně,“ říká Tomáš Pojar, nedávno jmenovaný do nově stvořené funkce poradce pro národní bezpečnost. V rozhovoru pro Respekt mluví také o dalších bezpečnostních rizicích, kterými se zabývá – jde například o hrozby ze strany čínských technologií, dezinformace, vlivové operace Ruska a také úkoly tajných služeb a dalších bezpečnostních institucích.

Jste přes dva měsíce ve funkci poradce, nicméně dosud není nic moc známo ani zákonem ukotveno jaké máte kompetence a jaká je náplň vaší práce. Jak se za tak neurčitých podmínek pracuje?

Ve sněmovně je několik zákonů, které se týkají obrany země. Součástí je také novela kompetenčního zákona, kde se píše, že na Úřadu vlády kromě vedoucí úřadu vlády funguje i národní bezpečnostní poradce. To stačí pro dlouhodobé ukotvení do našeho systému. Vzhledem k tomu, že se jedná o funkci čistě koordinační, nikoliv výkonnou, tak vlastní činnost lze bez problémů vykonávat na základě usnesení vlády.

Co si pod tím představit?

Nebuduji žádnou instituci, snažím se dát dohromady lidi, kteří se na Úřadu vlády bezpečnostní a zahraniční politice věnují. Pravomoci nemám vlastně žádné, ale můžu například svolávat porady, které se týkají více institucí nebo více částí bezpečnostního systému. To je z mého pohledu naprosto dostačující. Mojí starostí je, aby se spolu koordinovali vojáci, policie, tajné služby, NÚKIB a lidé z klíčových ministerstev. Protože když se dohodnou a budou navenek v zahraničí prosazovat naše zájmy jedním jazykem, máme daleko větší šanci uspět. Zároveň se dá při koordinaci hlídat, jestli jsou klíčová vládní rozhodnutí v oblasti bezpečnosti, obrany a zahraniční politiky skutečně naplňována. Ten zahraniční rozměr je zcela zásadní - pokud tam chybí, nejedná se o agendu národního bezpečnostního poradce, ale nějakého jiného již existujícího tělesa řešícího domácí bezpečnostní otázky. Máme navíc řadu koncepcí a dokumentů, ale realita za nimi dost pokulhává. Snažím se také hledat cesty, jak v prosazování priorit upřednostnit lidi, kteří říkají, co a jak se dá udělat a vyřešit, a ne ty, kteří jen říkají, že to a to nejde.

Tak třeba vládní zmocněnec pro média a dezinformace Michal Klíma skončil proto, že nedokázal naplnit vládní usnesení o boji s dezinformacemi? Nenaplnil jednu z věcí, o které se staráte?

Zadání, které dostal, bylo hodně široké. Nakonec se to ukázalo ve vymezené šíři neuchopitelné. Já si myslím, že pojem dezinformace je sám o sobě trochu zavádějící - není jasně definovaný a každý si pod tím představuje něco jiného. A potom se špatně definuje i boj proti nim. Abych to upřesnil. Už od minulé vlády tu fungovala pracovní skupina pod Bezpečnostní radou státu (BRS), která měla hledat způsoby, jak čelit hybridním hrozbám. V rámci toho byla nově zřízená podskupina, která se věnuje vlivným operacím cizí moci. A pod to spadají i ony takzvané dezinformace. Rozhodnutí týkající se strategické komunikace vlády přešla na jinou část Úřadu vlády. Programy na podporu kritického myšlení, posilování občanské společnosti nebo mediální gramotnosti, což oblast dezinformací výrazně přesahuje, spadá logicky pod ministerstvo školství. Jakou hranici DPH stanovit pro média, musí řešit ministerstvo financí - a organizace cvičení je zase logicky v kompetenci ministerstev obrany a vnitra. Mě jde hlavně o to, aby takzvaný boj proti dezinformacím měl smysl z hlediska vlivových operací ze zahraničí a aby se vše řešilo s rozmyslem.